Za okupace se čeští prozaici naučili psát s tematickým omezením, alegoricky, často se vraceli k minulosti, nebo psali prózu psychologickou. Objevují se díla vracející se k válečným prožitkům (beletrie, literatura faktu, dokument, reportáž). Prvními poválečnými prózami byly Drdovy povídky s válečným námětem Němá Barikáda, velký ohlas měla zejména Reportáž psaná na oprátce Julia Fučíka (vydána manželkou Gustou).

Po komunistickém puči v roce 1948 se literatura vyvíjí směrem socialistického realismu jako jediného oficiálně přijímaného literárního proudu. Vzniká a rozvíjí se tzv. budovatelský román, který navazuje na meziválečný román z městského a venkovského prostředí. Je pro něj typický podrobný popis pracovního prostředí, řešení konkrétních výrobních problémů, schematické rozlišení postav a charakterů (zastánce komunistické linie je vždy mravný a pozitivní hrdina, zastánce opačných názorů je nepřítel společnosti a padouch), motivy třídních srážek, sabotáží a jejich odhalení, témata osidlování pohraničí, budování socialistického průmyslu, združstevňování vesnice. Typovou ukázkou budovatelského románu je Nástup Václava Řezáče, Občan Brych Jana Otčenáška a další.

Druhým prozaickým žánrem, který se po vítězném únoru mohl rozvíjet, byl historický román. Autoři se opět vracejí k tématu 2. světové války (Jiří Weil - Život s hvězdou, Karel Ptáčník - Ročník 21, Norbert Frýd - Krabice živých atd.).

Od počátku 60. let se vytvářela zvláštní literární skupina Bohumila Hrabal a jeho přátelé (Vladimír Boudník, Egon Bondy, Ivan Jirous, Jan Lopatka).

Ve skupině Tvář (později Sešity) prozaiky zastupuje Jiří Gruša.

Včelař

Nenávist

Němá barikáda

Vyšší princip

román z 12. a 13. století

Exilová nakladatelství: 68 - Publishers (Toronto), Index (Kolín nad Rýnem), Konfrontace (Curych), Rozmluvy (Londýn).