Obraz války v próze je nesmírně rozmanitý, od protestu k její krutosti a nesmyslnosti přes oslavu hrdinství, statečnosti a obětavosti při obraně lidskosti až k nepatetickému pohledu na válečná léta či k satirickému vylíčení válečné absurdity.

Levicové nadšení najdeme v poválečné vlně neorealismu a existencialismu. Existencialismus řeší problematiku bytí člověka v soudobém světě - odcizený osamostatněný člověk (individualismus), vázne komunikace mezi lidmi. Velkou roli sehrává náhoda. Život směřuje k smrti. Neorealismus se drží klasických postupů kritického realismu, hlavním tématem je sociální prostředí. Zároveň je obohacen o stránku sexuální a více se zabývá psychologií postav.

50. léta v Anglii jsou dobou nástupu rozhněvaných mladých mužů, jejichž tvorba je prostoupena silnou společenskou kritikou. Literatura jejich generace je spjata hlavním hrdinou, většinou čerstvý absolvent univerzity, který odmítá budovat kariéru a zařadit se tak mezi pokrytce a snoby, přesto se nakonec stane úspěšným a se společností splyne. Na jejich společenskokritickou tvorbu navazuje univerzitní román, který se vyznačuje humorem až parodickým.

V Americe se hlásí o slovo beatnická generace (hipster  square), jež touží vyslovit svůj odvrat od ideálů konzumní společnosti. Prózy působí bezprostředním dojmem záznamů putování za pocitem svobody, někdy pomocí sexu, alkoholu a drog. Později je světová próza obohacena proudem magického realismu - postmodernistická literatura mísící prvky reality s mýty, sny a fantazií. Rozvinul se v padesátých letech především v zemích s bohatou mytologií a tradicemi (Latinská Amerika - Márquez, Rusko - Bulgakov).

Oficiální literatura socialistických zemí hlásala realismus socialistický.

Nadále se pěstuje román a kratší žánry jako novela a povídka. Tradiční jsou útvary společensko-kritické, psychologické, historické, humoristické.

V postmodernismu, rozvíjejícím se v 60. letech v USA jako reakce na pokrok doby, se prolínají žánry prozaické s dramatickými a poetickými, prolínají se časové roviny, jazykové vrstvy, mluvnické osoby. Tempo se zrychluje, kompozice komplikuje. Ke slovu se opět dostává symbolika, časté erotické motivy. Literatura se snaží mystifikovat.

V experimentální próze lze těžko sledovat děj, či objevit celkovou charakteristiku postav, nebo se nechat unášet celistvým popisem prostředí.

Velký rozmach zaznamenává populární literatura.

V próze 2. poloviny 20. století lze vypozorovat dvě tendence vycházející z teorie dekonstrukce, která odmítá prózu vydávající se za obraz skutečnosti. První tendence směřuje k dokonalé fikci (sci-fi, fantasy) a druhá pak přibližuje prózu k dokumentu.

smrt je mým řemeslem