p_narodny_povisti

Úvod

Emil Kubek (1857-1940), gréckokatolícky kňaz, básnik, spisovateľ, jazykovedec,

rodoľub, pôsobil vo farnosti Homrogd, Jakubany, Kremná, Ľubovec a Snakov. V roku 1904
odišiel do USA, kde pôsobil v gréckokatolíckej farnosti v Mahanoy City, Pensylvánia.

Literárne začal pracovať už ako mladý kňaz. Pokračoval v tom najmä na fare v Snakove a

po vysťahovaní aj v Amerike. Spočiatku to boli príspevky a duchovné úvahy, ktoré
uverejňoval v rôznych časopisoch.

V roku 1906 vydal štvorjazyčný slovník. Vyšiel v nakladateľstve Unia v Užhorode.

Okrem tohto slovníka poznáme jeho Narodny Povísti i Stichi v štyroch zväzkoch, ktoré vyšli
v Amerike v rokoch 1922-1923. Prvá časť obsahuje povesti a básne. Druhá, tretia a štvrtá časť
román Marko Šoltys.

Jeho diela sú v origináli napísané cyrilikou „v nariči podkarpatskych Rusínov“, ale

v anglojazyčnom  prostredí  pre  tých,  ktorí  pochádzali  z rusínskej  oblasti  Uhorska  a prevažne
sa  učili  v uhorských  školách  tlačili  sa  latinkou,  ktorá  bola  medzi  americkými  Rusínmi
populárnejšia ako cyrilika. Avšak ako sám napísal, „s latinkoju, ne tak lehko prichodit“, preto
ak by bol o cyriliku záujem, s radosťou by vydal svoje diela tak, ako ich napísal v originále -
cyrilikou.  Emil  Kubek  to  dostatočne  zdôvodnil  v Úvode  (Predislovije)  k svojmu
štvorjazyčnému vydaniu diela Narodny Povísti i Stichi.

Emil Kubek napísal veľa, ale nie všetko vyšlo tlačou. Teraz uverejnený výber z jeho diela

obsahuje  básne  a niektoré  povesti,  publikované  najmä  v prvej  časti  zbierky  Narodny  povísti
i Stichi. Tým chcem sprítomniť tohto máloznámeho, a predovšetkým neprávom zabudnutého
kňaza,  básnika  a prvého  rusínskeho  románopisca  na  Prjašivščine.  Zároveň  chcem  podnietiť
na zvýšený  záujmu  o zabudnuté  a nedocenené  dielo  tohto  jedného,  z mimoriadne
talentovaných  a neobyčajne  zaslúžilých  dejateľov  našej  minulosti  v prvej  polovici  20.
storočia.

František Dancák

editor

Dobryj tato...

ít takoho tata,

Jakoho my mame:
O nem cílyj tyždeň
My, ďíti, ne zname.
Ľude do roboty,
Tato na posteli,
A nakoli vstanut,
My už davno v škoľí...
Okolo obída,
S posteli sľízajut.
Ani ’sče ne myty,
Lem šusy sďívajut.
„Daj mi stara kvodra!“
Uže molikajuť.....
Jak pofryštykujut,
Hľadajut robotu, -
Už devjate ľíto,
Na maminu psotu!
Desjať centy vzjali,
Ot mamy, na karu;
A čtob ne propali,
Otnesut na baru.
A pri barí, vsehda
Najdut patriotu,
Kotryj, jak naš tato,
Chodit za robotu:
S nim vraz zalizajut,
Až do pozdnoj noči,
Žaľ svoj i klopotu.
My povečerjame,
Taj ideme spati;
O našoho tata,
Ješče nič neznati.
Ci našli robotu,
Ci može na víki
Budut ju hľadati?...
Skoro postavame,
V neďíleňku svjatu,

Téma, ktorá sa najčastejšie opakuje v americko-ruskej literatúre, je alkoholizmus. Podobne ako iní emigranti, aj

Rusíni  „riešili“  v alkohole svoju opustenosť,  s ktorou sa  stretli v „Novom svete“ a ťažko sa toho  mohli zbaviť.
Všetci  spisovatelia  písali  preto  o probléme  alkoholizmu.  Takto  aj  Kubekove  Narodny  Povísti  i Stichi  sa
symbolicky začínajú básňou Dobryj tato. Je to patetické rozprávanie dieťaťa, ktoré trpí za svojho otca, pretože
stále  vysedáva  v krčme.  –  Porov.:  MAGOCSI,  R.:  Literatura  Rysinoch  z Podkarpatja  u Ameriki.  In:  Nova
dumka. Vukovar : Sojuz Rusinoch i Ukrajincoch Chorvatskej, roč. 15, 1986,  č. 55, s. 35.

Pod obrazom o. A. Duchnoviča

Na toržeství 5O. ľ. hodovščiny smerti jeho, maja 3O-ho 1915, otdeklamoval M. Hanchin, v Homestead, Pa.

o nad hory, nad Beskidom,

Vesnyj víter produval;
Solovej naš hromkim hlasom,
Novuju písň zaspíval.
Spíval Rusinam svobodu,
Ľubov’, pyšnym holosom:

„Ja Rusin byl, jesm’ i budu,
Ja rodilsja Rusinom!“

Dolinami, s sela v selo,
Jak na krylach sokola,
Roznosilasja veselo
Písň radostna, písň nova.
Probudila jednosť, shodu,
Soznaňe, novym duchom:

„Čestnyj moj rod nezabudu,
Ostanus’ jeho synom!“

Hde suť naši slavny časy?
Podkarpatski Rusiny!
Hde poďílis’ kňazi naši,
I slavny ich družiny?
Pora uže raz nam vstati,
I vzbuditisja iz sna:

„Rusin byl moj Otec, Mati,
Russkaja vsja rodina!“

Kto vzbudil nas? Kto nas učil,
Novym duchom prokormil?
Čto sej narod podkarpatskij,
Ľípšu doľu zaslužil!
Kto nam otkryl silu žiťa, -
Čto my odna rodina:

„Rusiny sestry i braťa
I široka družina!“

Prinudila ťažká doľa,
Poproščatis’ s rodinu,
Ostaviti rodny poľa,
Vyjichati v čužinu:
No, i tut pod novym nebom,
Duchnovič mňa naučal

„Ja svít uzríl pod Beskidom,
Pervyj vozduch russkij ssal!“

No, nezabyl ni v čužiňí,
Na moj rod, na rodnyj kraj,
Sela, chaty na rodiňí,
Hory, lísy, cvítnyj haj.
Pamjataju vírnym duchom,
Čto mi Duchnovič spíval:

„Ja kormilsja russkim chľíbom,
Rusin mene kolysal!“

Ježednevno snom, dumkami
Rodne selo prochožu,
A molitvy nad hrobami
Roditelej, prinošu.
Pod skaloju „Kosteľana“

„Pervyj raz otvoril rot,
Na az-bukí Duchnoviča,
S čela potek pervyj pot.“

Russka vdova mňa kormila,
I otec moj Rusin byl,
Russka cerkov’ vysvjatila,
Meždu Rusinami žil;
Russkim chľíbom vyučilsja,,

„I teper’ mňa kto deržit?
Samoje russkoje plemja
Moju hodnosť soderžit.“

Preleťíli polsot ľíta,
Po nad hory Beskidov,

Hde snom vičnym spočivajet,

Baťko Uhro-Rusinov.
On nas učil, on prosvísčal,
Jak svoj narod ľubiti,
I primírom sam pokazal,
Jak ’mu nado služiti.

V hodovsčinu pjaťdesjatu,
Na dalekoj čužíní,

„Kosteľany“ - hora, nad mojim rodnym selom: Štefurov (Poznámka E. Kubeka).

  Podľa podania sa s týmto vrchom spája takáto história:
  Pastier, ktorý pásol stádo na tomto vrchu, hádzal kamene z dlhej chvíle do neďalekého močiara. Bolo mu divné,
že  kameň,  ktorý  padol  na  jedno  miesto,  zazvonil.  Hodil  znovu  –  a naozaj,  divne  zazvonil.  Keď  to  povedal
ľuďom, prišli na to miesto a zistili, že v močiari je zvon. Vytiahli ho a dali do obce Radoma, kde bol až do prvej
svetovej vojny, keď bol rekvirovaný.
  Na  vrchu  bol  kedysi  kostol.  Z toho  pochádza  aj  názov  Kosteľany.  Kostol  zhorel  a zvon  sa  pravdepodobne
skotúľal  do  neďalekého  močiara,  kde  ho  už  nikto  nehľadal.  Môže  byť  aj  iná  verzia.  Pravdivosť  toho,  že  tam
mohol stáť kostol, potvrdzujú aj ruiny.
  Uvedená  histórka  je  zapísaná  podľa  rozprávania  občanov  zo  Štefurova,  s ktorými  som  sa  rozprával  v roku
1998.

Podkarpatskoj Rusi baťku,
My prazdnujem Ťa nyňí!

„Za pečaľnyj pot i trud tvoj!

Zďís’ pod tvoim obrazom,
Ľubit tebe i narod tvoj,

„Klenemsja živym Bohom!

Rodnyj kraju, mati moja,
Čto sďílali s toboju?
Jaka strašna doľa tvoja,
Spusťíli ťa pustoju!
Ľísy, poľa razorenny,
Sela, chaty, propali;
Ďítočki osiročeny,
Mamy vdovy ostali.

Krov’ proľalas’ potokami,
Za rodny kraj, otčiznu;
Braťa naši, tysjačami
Pomerli za rodinu!
Uslyši nas, Christe milyj,
Ruku pomosči im daj,
Vdovic-sirot slezy sotrij,
Voskresi naš rodnyj kraj!

„Vozdvihni, Ty, vírnych mužej,
Podkarpatskim Rusinam,
Bezkorystnych učitelej,
Jakij byl Duchnovič nam!“

(I., s. 86-90)

Pozdravlenije dľa krajevoj Rusi

z svobodnoj zemli, Washingtona kraja,

Zaslali nas ko vam, vaši braťa rodny:
„Idiť, ďíti naši, ci Rus’ sčastlivaja,
Vsmotriť, ci naši Rusiny svobodny?!
Ci pod Karpatami jesče Rusin žijet,
Ci u našich krevnych russke serdce bijet?
Ci ich ne uhnevali, ci im ne otňali
Vse to, čto nam svjato, za čím rabotali
My, a naši predki s krov’ju zachraňali?
Ci po russkich zemľach, russke slovo zvučit,
Ci po našich horach, russkij víter hučit?
Ci Karpatskoj bídnoj Rusi vse podali:
Naši russki zemli, kuľturu narodnu,
Russku našu cerkov, našu Rus’ svobodnu,
Začím my borolis’ čto nam obícali?
Idiť ďíti naši, russkije Sokoly

Spíšites’ za more, v Beskida udoly;
Hde Methodij - Kiril, posvjatil Karpaty,
Propovídal Christa, v ňítranskoj palaty.
Idiť vy, Sokoly, do Karpatskoj Rusi,
Pozdoroviť krevnych, iz serdca i s duši:
Pozdorovte hory, jej ľísy, potoki
Jej zemľu, na kotroj vysše tysjač roki,
Otcy, mamy, braťa žijuť-rabotajut,
Hde pomeršich našich kosti spočivajut.
Idiť, posly naši, vozbudiť ich voľu,
Čtob bystro borolis’, za sčastlivu doľu,
Za svítlu budučnosť russkaho naroda,
Čtob im ne propala, na víki svoboda!
Vspomniť im, Sokoly, čto v jedinství sila;

     Bratska bor’jba siľny narody snisčila.
     Im by ne ssoritis’, nad ničtožnosťami,
     No, v raz pracovati, s obsčimi silami.
     Skažiť im vy, ďíti: tretij korystajet,
     Jesli dva ssorjatsja, s nimi obladajet!
     To Juda, kto ličny vyhody hľadajet,
     Koli jeho rodnyj narod unyvajet
     V bor’jbi, za svoj život, a ’ho razďíľajet!
     Prosiť ich, pro Boha, štob sojedinilis’!
     Protiv krivdy chrabro, razom boronilis’!
     Naši braťa hinut, naša zemľa rodna,
     Jesče i do nyňí stonet, nesvobodna!
     Nužda, holod minet, dastsja napraviti,
     No, predannyj narod, ne mož voskresiti!

S tím vas, posly naši, ko nim vysylajem,
Čerez vas, Sokoly, my ich pozdravľajem.

ít! My Ne Pomreme!

ít! My ne pomreme!

Zima pominulas’, vesna nastupila...
Naš narod vsbudilsja. My žiti budeme!
Mjateľ, snížny buri, perestanut v jari,
Ľís zazeleňíjet, zacvítut chotary;
A radostny písni ispolnili svít ves’:
Christos voskrese! Christos voskres!

Ňít! My ne pomreme!

Nemožno ubiti, jeden živyj narod! -
Jesli my vzyvati ko Bohu budeme.
Nam prišlo stonati, preterpiti mnoho,
A, ne mali pomoč’, lasku u nikoho.
No teper’ už svíťat i nam luči s nebes:
Christos voskres! Christos voskres!

Ňít! My ne pomreme!

Ibo Christos bídnych prihortal do sebe, -
My s mužesku víru, ko žiťu pojdeme!
My deržimos’ vseho, čto nam otcy dali,
A materej našich my sja ne stydali.
My deržimsja vírno, našej cerkvi sloves:
Christos voskres! Christos voskres!

Ňít! My ne pomreme!

Choť by nam i treba, na Golgotu pojti! -
My nasľídstvo otcev, deržati chočeme.
A, choť my i v jakoj nuždí preživali,
No, svojeho nihda my sja ne stydali.
Preterpim ’sče malo, my ne boimsja slez:
Christos voskres! Christos voskres!

Ňít! My ne pomreme!

Nam pokazal Hospoď, roskoš’ svojej pravdy!
My sja jeho cerkvi deržati budeme.
Vo velikich mukach išol na Golgoftu,
A s kresta daroval narodam svobodu.
Uhnetennych, bídnych ko sobí on voznes.
Christos voskres! Christos voskres!

Ňít! My ne pomreme!

Jak svobodnyj narod, na zemľí svobody, -
Svobodno na vsehda, my žiti chočeme!
Čtob nas ne klenuli v hrobach naši ďíti,
Svobodu my dolžny, pro nich ostaviti!

Svobodnaja Rossija - 1917

erez stoľítija Rossija stonala;

Hroznaja vlasť carej, v rabstvo ju skovala.
Nesmíla vozzríti na nebo svobody:
Strašno uhneteny byli jej narody.
Jej carizm piroval v hrjazi razvratnosti,
Narod v suevír’ju, v pjanství, v neukosti.
Vozdychla ne odna duša blahodarna:

„Rossija! Budeš’-li dakoli svobodna?“

Oj! Skoľ slez proľali, Rossii narody?
Skoľ životov stalos’ žertvoju svobody?
Pro svítlosť - svobodu, stoľko preterpíti,
Ne prišlo druhomu narodu na svíťi,
Jak žiteľam Rusi! - Na smerť otdalisja
Najlučši jej ďíti. Moľba na nebesa,
Iz potokov krovi, vospíla narodna:

„Matuška Rossija, da budet svobodna!“

Proizvol, hroznoje pravlenije vlasti,
S strachom zapolnilo Rossii vsí časti:
V ťurmach za otčiznu, - na stepjach Sibirja,
V svincovych rudnikach, pod kohťami zvírja...
Sliškom ľudi hinut. No v sľíd ich stavajut
Novy mučenniki, kotry umerajut
Za narod, svobodu! A s carskaho trona

Ruhajut: „Rossija, ne budet svobodna!“

Igo despotizma, složat na svobodu,
Propasti prichodit bídnomu narodu:
Visílnicy hnutsja, pod strašnu ťahotu,
Palači ne starčat krovavu rabotu!
No, novy tysjači: molodcy, ďívuški,
Prichoďat na pomoč skovannoj matuškí!...
Cípi brenčat, rvutsja... Tut pora uhodna: -

„Probudis’ Rossija, i staňsja svobodna!“

I cerkov’ zaprjahli v službu hosudarja,
Jej sluhi, voiny ne Boha, no carja!
Za svobodne slovo, mysli, vídomosti,
Tysjači shnivajut v mohilach kríposti;
V domach sumasšedšich, v ssylkí propadajut,
Kotry za svobodu - narod rabotajut...
No, iz ťmy blestajet svoboda voschodna:

„Vstaň horí Rossija, i budeš’ svobodna!“

Voždi, ostavili ubížisča,

Javno soberutsja v uliciach na víča.
„Baťuška, pomiluj! Pohibnem s holodu,
Upravľaj, otcevski. Daj „Dumí“ svobodu!“
No, s knutom i s ružjem kozaki zaplyli
Plosčaď, a s krovju, s trupami pokryli.
V krovi utonulas’ naďíja narodna:

„Rossija! Budeš’-li ty jesče svobodna?“

Možet rabskij narod, chrabro vojevati?
Jesli ’mu otčizna mačicha, ne mati: -
No, jak zamítili, čto ich otečestvo,
Tirany hľadajut zraditi nečestno:
Červlennyj svobody prapor raspustili,
Carja, iz prestola, v storož nizložili.
Pisň k nebu vozneslas’ bystra, prevoschodna:

„Hurra! Mať Rossija, stalasja svobodna!“

Bor’ba ne skončena!... Za sčasťe, svobodu,
Hor’ko prijdet jesče poterpíť narodu!
Zavisť chitrich druzej, zloba javnych vrahov,
Partijna strasť, aľčnosť, kovarstvo tiranov,
Hraždanskaja vojna, demagogov pycha:
Skoľ prolijut krovi-slez, nanesut licha?!...
No, ni zlato, ni lesť škoditi ne hodna, -
Choť by snov i carja vozdvihli na trona, -

„Rossija odnakož stanetsja svobodna!“

(I., s. 168-170)

Ci lem viditsja mi?

esli podivľusja, večerom na nebo,

Zornička trepočet s vysoty veselo, -
V serebrjannom svítľí vsí vesči blestajut,...
Jak dymy kadiľny, oblaki letajut...
Milliony zvízdy, - mlečnyj puť na nebí...
Velikij Ty Bože, klaňajusja Tebí!...
Tohda ko Karpatam obernus’ s dumkami,
Hde ďítočki moi ležat s rodičami.
Tam večer’ svítlíjšij, - Ci, lem viditsja mi?

Tut, hde ja prechožus’, ľítom hory pusty,
Vmísto ťínnych ľísov: majny, sčely, kusty.
V doliňí, po luham, teplyj víter dujet,
Na sadovych drevach ptička sladko pojet, -
Na more kolos’ja solnca luči hríjut, -
Blahodať povsjudu, ovosč’, plody zríjut.
Odnak, ko Karpatam prelatajut dumki:
Ci tam ľís ťínňíjšij, cvítňíjši-li luki?
Ci, lem serdce moje, čuvstvujet razluki?

Chmarob’jušči domy, roskošny palaty, -
Po turňam - kupolam, blesťat luči zlaty:
Krasivy statui, torhovli veliki,
Bulevardy, parki, bohaty fabriki, -
Po prjamym ulicam, zvízdisty zastavy,
Farmy, majny, šify, pojízdy, pristavy...
A, pod Karpatami? Male bídne selo,
Seľska cerkov’, chata! - Pro čto tak veselo
Myslit serdce moje, na rodnoje selo?

Dumkami teper’ hľanu pod Karpaty, -
Na rodnuju zemľu, ne mož zabyvati, -
Choťaj v molodosti, sčasťe mi ne cvílo,
S nuždoju borotis’ často prichodilo;
Choť tam, na rodiňí, nužda zahostila,
Mňí i teper’ vsehda, rodna zemľa mila.
Ja na ťí mohily dolžen pamjatati,
V kotrych ležat moi ďíti, otec, mati,
Ne bylo by ľípše, pri nich spočivati?

S dumkami prechožu, rodna zemle k tobí:
Krasšij-li tam večer’, ľíto, zemľa, hroby?
Ci, lem mňí viditsja, predstavľaju sobí?

(I., 189-190)

Triramennyj krest!

ot,

na cerkvjach našich blestitsja, znak sčasťa

Russkoho naroda, troičnyj Krest Christa,
Pobídy nad adom víčne znamenie;
Pod nim zahremila strašnaja Golgotha,
A na nem procvílo naše spasenije!

          Na krest triramennyj byl Christos raspjatyj,
          Otkupiteľ svíta, Boh vo Trojcí svjatyj!

Ramo nad hlavoju, tremja jazykami
Holosilo svítu, pro jakija viny,
So razbojnikami,
Osudili Christa,
Na stydnu smerť Kresta!
„Isus Nazorjanin, Carj Judejskij“ byl On,
Jak napisal Pilat nad hlavoju Christa;
„Nazorej“ byl Spas naš, proročeskym slovom, -
„Carj Judej“, čudami, svoim carskim rodom, -

         A „Syn Božij“ hlasom
         Boha vsevyšňaho,
         Iže nazval Jeho:
         „Vozľublennym Synom!“

         Na seredňe ramo Isusa raspjali,
         Rasprosterty ruki hvozďami proklali;
         V velikoj boľízni prozríl na nebesi:
         „Bože moj, pro čto Ty ostavil mja jesi!“

So vysoty Kresta krov’ tečet strujami,
Zemľu zalivajeť, -
S milosti Stradaľca,
Iz cíloho svíta
Kľatvu omyvajeť!
„Otpusti im Otče, ne znajut čto tvorjat“,
Jeho bľídy usta žalem prohovorjat!

         Pripjali i nohi hvozdem na derevo,
         A pod nich pribili i trete rameno,
         Čtob na ostrych hvozďach, vísjasčeje ťílo,
         Iz vysoty Kresta,
         Na nem otpočilo!

Vot – smoť, vižd.

Tri ramena byli na Christovom Kresťí,
Koli otdal ducha na horí Golgothí.
Takij byl Krest Christa, na takom On terpíl,
Pod takym učili Methodij i Kirill
Apostoly Slavjan, meždu Karpatami,
Na víru Christovu; -
Pod ťím samym Krestom,
Pod bystrym Beskidom,
S našimi ďídami
Prinošali žertvu
Neporočnu Bohu!

         Od ťích dvuch apostol, Krest my sej priňali, -
         I službu, i obrjad,
         Bukvy i pis’mennosť - čtob ne zabyvali,
         Čtob sej Krest jesť pro nas, zaloh spasenija,
         V nuždí pribížisče, znak otkuplenia!

Na tom Kresťí Hospoď smerť za nas postradal,
Čtob i nam Rusinam víčne sčasťa podal.

         Ostavili Krest sej: Čechi i Poľaki,
         Moravcy, Kroaty, Slovene, Slovaki:
         My Uhro-Rusiny i Halicki braťa,
         Pod ťím Krestom chočem okončiti žiťa!

Pod ťím svjatym Krestom
V dalekoj otčiňí,
Kosti ďídov našich,
V zelenom Beskiďí,
Ticho spočivajut;
My že na čužiňí, -
Washingtona zemľí, -
Choť s nimi spočiti razom ne možeme,
Pod ich Krestom žiti i vmerti chočeme!

         Oj, Ty svjatyj Kreste, silo Božestvenna,
         Zasčiti tvoj narod na vsjaki vremena:
         Čtob vírnyj byl Tobí,
         I žiťem i v hrobí.
         Spasi ľudi tvoja,
         Podaj im pokoja.
         Daruj sčirych voždej, dobroho Pastyrja
         Tvojemu narodu;

Čtob vozsijal mir, lad, tvojej ľubvi zarja,
Nasčasťe, na zhodu,
Meždu Rusinami

Budi Ty so nami

Materinskaja ľubov

ervyj syn ju prišol v hrobi otvidati;

V čornoj-temnoj zemľi otpočivajut mati,
Prosit, umoľajet s drožasčim holosom:
„Oj mamočko vstavaj, i prijdi vo moj dom,
U mene jesť žinka ticha, milenkaja,
I ďitočki ľubki, jak cvity u Maja,
O, matuško naša, molim ťa ľubovju...
O, jak by žilosja sčastlivo s toboju“...

Vse ticho, zem’ nolčit...
Matuška daľše spit.

Prišol i druhij syn, koň pod nim ihrajet,
V bohatoj odežďi pyšno vyzerajet,
„O, mamoňko vstavaj, jesli ti vozmožno,
Čtob sama viďila moje dostoinstvo!
Ja po carju pervyj a v ciloj kraiňi,
Kňazi, dostojniki vsi klaňajutsja mňi,
O, vstaň mati moja, hordisja so mnoju,
Poďilimsja bleskom, bohatstvom, slavoju!“

Vse ticho, zem’ molčit...
Matuška daľše spit.

Prišol i najmenšij, bidno vyhľadajet,
Slezy z očej ľutsja, lice bľide majet,
Nad hrobom zaplakal: „Oj, matuško moja,
Jakij ja nesčastnyj, hor’ka moja doľa;
Ľubov na tom sviťi nihde ne nachožu,
Holod, cholod, mučit... sirota bjidna ja,
Oj vstaň, bo zahinu, vstaň matuško moja!“

Hrob sja otverzajet,
Matuška vstavajet.

Báseň bola uverejnená v časopis Vožď (Leader). Cleveland, Ohio, február 1930, č. 2, s. 2.

Marko Šoltys –

(úryvok z románu)

Jeho trojdielny román Marko Šoltys si zaslúži osobitnú pozornosť. Má 577 strán.

Napísal  ho  v roku  1915.  Píše,  že  je  to  jeho  prvý  dlhší  román  zo  života  Podkarpatska  v
rusínskom jazyku (písaný latinkou). Aj keď bol román odovzdaný do tlače vo februári 1916,
nevyšiel.  Po  vytlačení  sto  strán  prestali  ho  tlačiť  napriek  tomu,  že  čistý  zisk  z tejto  knihy
venoval  pre  sirotinec.  V roku  1920  vyšiel  tento  román  v časopise  Sokol  v 115
pokračovaniach.

Román sa tešil veľkej obľúbe. Čitatelia sa preto dožadovali knižného vydania. Na ich

želanie  kniha  vyšla  v roku  1923  v 3000  exemplároch.  Román  ilustroval  jeho  syn  Anton
Kubek.  Korektúry  urobil  jeho  zať  Mikuláš  E.  Petrík.  Vyšiel  v nakladateľstve  Obrana
v Scranton (Pensylvania).

V románe autor veľmi príťažlivo opisuje životný príbeh Marka Furmana, ktorý po

ťažkom  predieraní  sa  životom  –  najprv  ako  sluha  u bohatých  pánov  –  stal  sa  zámožným
gazdom,  a to  vďaka  svojej  svedomitosti,  vytrvalosti  a rozvážnosti.  Pre  jeho  zámožnosť  ho
ľudia  začali  volať:  Šol-tys  (Šoltys).  „Tak  zovut  jeho  seljane,  pro  jeho  velikij  majetok
i bohatstvo. Ba, malo i kto znajet, že on ne Šoltys iz roda, no Furman, jak jeho otca nazyvali
i jak  v grundbuchu,  v matrikach  zapisanyj...“,  píše  autor  v krátkom  úvode,  v ktorom
predstavuje osoby.

Každý, kto prečítal tento román, a zároveň poznal život z čias pôsobenia Emila Kubeka,

najmä  v Snakove,  kde  prežil  19  rokov,  príde  k záveru,  že  tento  román  je  jeho  čiastočným
autoportrétom. Vidieť to najmä v osobe Marka Šoltysa. To potvrdzujú aj spomienky občanov
v Snakove,  ktoré  počuli  od  svojich  otcov.  Emila  Kubeka  poznali  nielen  ako  dobrého
a obetavého  dušpastiera,  ale  aj  ako  vzorného  a svedomitého  hospodára,  ktorý  svojich
veriacich mnohému naučil.

V románe Emil Kubek nešetrí humorom. Takto sa potvrdzujú slová jeho vnučky

Terézie, ktorá sa o ňom vyjadrila, že starý otec bol stále veselý, mal dobrý humor, optimizmus
a chuť do života“. Toto pekne vyjadril aj v románe. Vidieť to napr. v svadbe Petra Soroku –
pijana, ktorého matka z trucu oženila, ako to bolo kedysi zvykom na dedine. I v tomto príbehu
je vidieť autorovu snahu pranierovať všetkých, ktorí v požívaní alkoholu nepoznajú svoju
mieru. Píše o tom veľmi vtipne:

a vera, i Petra Soroka, mama jeho takožde oženila. No vpered otležal materinske

požehnan’je čerez jeden cílyj tyžden,... už to tohda, koli jeho mama v den’ svaďby Marka
i Katuší, s taku paradu provadila iz korčmy.

Žid, Lajzer, lem dva dni ležal, no do sudu neotvažilsja pojti, ne pro to, že Petrov otec

seľskij rychtar’, ale pro to, bo i sam ne malo imíl na rovašu, u praviteľstva. A s druhoj
storony, i pro samu Sorokanju! Pamjatal, što jemu obícala, a na skoľko ju poznal, bylo čeho
obavatisja.

Jak seľskomu korčmarovi, ne raz uže ušlosja jemu iz chlopskoj zabavy, no jak skaržilsja,

taku tjažku ruku, jaku stara Sorokanja imíje, jesče ne skoštoval!

Petro, po tom maminom manevrí, jeden večer’ vkralsja v korčmu, hde jeho kamaraty

občekovali. Jak jeho žid, Lajzer uvidíl, až jemu i pajesy dupkom stali ot strachu! Prividílasja
jemu Sorokanja v dverjach, s mítlu. Ne pomahali a ni prosby, a ni kljatja. Lajzer vyšmaril von
Petra:

„Ne dosť mi bylo dva dny? Chočeš’, žeby jem za dva tyždni ležal, jak ty? Lem mi to

treba!“

Petro pokajalsja, ibo musil. Do korčmy už ne išol. Ale, hde na dajaku zabavu dostalsja,

abo zaprosili jeho, ili rodičov na vesílja, krestiny, tam už sobí dal ducha! I kamaraty ne dali
zahinuti, to na pole, to do stodoly, to sadom prinosili palínku.

Oženitisja jemu, dlja djaki materi, teper’ už tjažko prichodilo. Kotra byla za neho pošla,

totu pro chudobstvo ne chotíla, a kotoru chotíla byla, tota ne otvažilasja byla vyjti za Petra.

„Volju v sivom varkoču choditi, jak s nim svoj svít zabiti.“
To strašenno hryzlo Sorokanju.
„Ked tak, - vozme Hanju Bodakovu!“ – Ríšilasja stara. – „I tak voločílsja pered tím do

nej.“

Sama pošla na „prezory“ do Hani. Hanja? Vdjačno. Samotne žiťe sprikrilosja jej.

A parobcy ne chotjat do nej zahostiti boľše.

„Choť i pijačina, ale molodyj; a mat s čoho žiti.“ – Myslit sobí. Pravda. Taj

i priobícalasja.

Mama okolo Petra. Petro a ni sluchati. Starša, jak on, a i „taka“.
„A koli jes’ sja do nej voločil, ne byla ti stara, a i „taka“?
Mama pravdu imíje, no Petro pravi pro to ne chotíl ju za ženu. Naj bere druhij! Mama

do toho časa naperala, kričala, klenula, hrozila, poka Petro ne poddalsja. Ked už musit byti,
ta musit byti. „Mus“ velikij pan.

Ake, tu zas’ nova psota! Hanja do toho časa, ne choče idti do šljubu, poka Sorokovnju

ne dajut na nju i Petra perepisati.

„Han’o, pre Boha, ta vecej díti ne mame, lem jeho samoho! Ci my ozdaľ orek vozmeme

so sobu na druhij svít? Što jesť, to vaše i Boske bude!“

„Ja ne znam, čije bude, no do šljubu ne idu, poka ne perepišete na nas!“ Abo dajte

polovinu na mene samu perepisati.“

Stara, choč-nechoč, i na to pristala, bo v selí uže znali, že s Hanju srukovalsja. Ked

teper’ i Hanja otstupit, prevelikij škandal i styd bude na Sorokovych.

„Ale, i ty, Han’o, daš tvoi dví osminy perepisati na vas dvoje.“
O tom Hanja a ni znati ne choče. Jídnanka provaditsja cílyj tyždeň’. Dva oholoski uže

vyšli. Hanja postaralasja, žeby cíle selo znalo, o što roschoditsja. No, naj teper’ Hanja im
otkaže, tohda Petro v selí ne najde sobí ženu. Po Haní, a ni ciganka ne choče za neho pojti.
Radi ne radi, polovinu oreka dali perepisati na Hanju.

Žeby svítu pokazati svoj honor, zrobili vesílja velike, bohate, jak svídčitsja pro

jedinkoho syna seľskoho rychtarja, i najbohatšoho gazdy. Petro uže pred šljubom, choť jak
jeho dozerali, - opilsja; nakoli prišli do cerkvi, už ne znal, ci „me“, ci „be“. Svjasčennik jak
uvidíl, do čista srajbannoho ženicha, ne chotíl jemu šljub dati. Složil rizy i pošol domoj.
Han’ba prevelika.

Što tu robiti? Pribíh rychtar’ do cerkvi, družba chodil po neho. Molodjata ochabili

v cerkvi, a vsí pošli na faru. Na velike molikan’e rychtara, na plač-pros’by hostej, duchovnyj
dal naprositisja, v toj nadíí, že Petro už malo vyterezvilsja, pošol do cerkvi nazad. Nova
klopota. Petro zaspal v lavcí, chrapil nemiloserdno, ne mož zbuditi. Svjasčennik až zblídnul:

„Ljude majte sovísť! To tajna, kotoru snevažiti nam ne svobodno! Jak že možu toho

pjanoho, pozdavati; ta to ne chudoba!“

Hosti, takoj pol sela, stydajutsja; otec plače, svaški rukami zalamujut. Moljat, prosjat,

trimajut svjasčennika za reverendu. Družba s loktjem vsadil ženichu paru v rebra, to naj vecej
spomohlo. Petrovi prividílosja, že to mama hlaskajet jeho, pozberalsja.

Svjasčennik dal naprositisja i pozdaval ich. Što pravi ne išlo tak lehko. No, družby ne

sanovali lokoť; už to ne Petrov, ale svoj. No, jak tu domu pojti?

Na selí, ženich provadit svoju zaručenu molodu ženu, s cerkvi za chustku do otcovského

domu.

Tot staryj obyčaj, v tom slučaju, ne mohli zaderžati. Jedno, že Petrovi ne mohli

vytolkovati, že na što davajut jemu v ruku konec svadobnoj chustki. Už to natolkovali, no
Petro s toho stoľko rozumíl, jak i tota chustka. Po druhe, že Petro tačalsja, jeho trebalo
provaditi, ne pomahal ani pervoho družby lokoť.

Muzyka hraje, až dudnit, družbove sviskajut, svaški začinajut svoju vesíľnu notu:
„Ideme my po nju...“ – Nijak ne ide. Vesíľnícy tak vyzerajut, jak jesli by s pochoronu

šli. Merzski, hnívači. Ale, na to mísce dítvora seľska, mala ne poslídnju zabavu. A ni tohda ne
narehotalisja stoľko, koli jeden talian, Bože odpusť, prišol do sela s medviďom i s malpou.
Petro strašenno poljubilsja im.

Vesíľja bohate bylo, ňít što povísti. Otstojalo porjadno. Lem ženich ne znal o ničom nič.

Spal čerez cílu dvadbu. Jak po vesílju vyterezbilsja, ne pamjatal na nič. A ni to ne znal povísti,
ci to on ženilsja, ci jeho mama? Ci to Hanja, joho žena, ci tatova? Mama, takoj druhij den’,
potolkovala jemu: po-pod oči začorníto mal, a lica popuchnuty, od toho tolkovanija
materinskoho.

Po vesílju, žena pomahala mamí... stereči Petra. Už lem jakos’ bylo. No, do roboty,

Petro  ani  hnuty!  Prišlo  hnoj  voziti,  orati?  Petro  roschramalsja.  Kositi?  On  i tam  našol
kamen’  hde  pered  tím,  nikto  nijakij  ne  vidíl,  a vyščerbil  kosu:  abo  zavalil  s nju  do  zemi,
a vyhnul.  Snopy  prišlo  vjazati?  Ruka  rozvílasja  jemu.  Zerno  voziti?  Na  rovnoj  dorozí
vyvernul. Kopati? Križi bolíli. Molotiti? Abo po cípach, abo tata šasnul.

Spomočisja s nim ne mohli. A vsehda jojčal: to tu, to tam, bolit joho. No pri stolí veliku

sposobnosť pokazoval, osobenno pri perohach i syrjanikach. Zdorov byl, za dvoch; kuril za
troch; bagov s pyska nikohda ne vyšol, a palínku vyňuchal, choť by byli mama na nej sami
sidili.

(II., s. 153-157)

Podľa rozprávania starých ľudí, tento zvyk – sprevádzať mladuchu za chustku z cerkvi domov – bol kedysi

v Snakove. Pravda, mohol byť aj na iných našich dedinách.

Nova poslovica

Povísť v stichach

„

lav... su... su

’gutmoning’...

už ste, kumo, vstali?

„Vítajte, ’hadidu’...

jak že ste tam spali?“

- „Ach! Jake to spaňe, možete mysliti,
Pri maleňkich ďíťach, možno-li spočiti?
To plače, se kričit, trete prosit jísti,
Četverte zas’ inše: ne mož vypovísti!
A staryj sja hryze: marjo, smoť že ďíti,
Do roboty idu, treba mi spočiti!
Deň pri dňu, tak ide: mušu sja trapiti,
Ani sja mi ne chce, už na svíti žiti!“

- „Oj, kumičko, tak to! Taj i mi ne ľípše,
I moi drobneňki, choť ich pravi meňše...
No, hde ja by pošla, ked by ’m ich pestila
Cílyj deň na rukach čitkala, nosila?
Poplekam maloho, složu ’ho v kolysku,
Ked je nespokojnyj, vytriskam po pysku;
Staršu ko posteli, do kuta položu:
Ja s nimi cílyj deň, babrati ne možu!
A tak uže možut do syta plakati;
Vy vresčatsja dobrí, ľípše budut spati!
Len s ťím moim mužom, nesčastna hodina,
Nepokoj i zvada, ot cíloho rana!
Ci fryštyk hotovyj? Lem što oči prodre:
Ci „dinerka“ polna? ’Bo v robotu ide.
A, s roboty nazad? Ta, hde že mi voda?
S čím sja povterati? Večerja hotova?
A tu paučina. Ta, ne zametenno?
Peľuchi po chiží, a ne postelenno?
Ďíti ne umyty? Ci ’s ich nakormila?
Ta, jes’ ani ohňa ’sče ne ropzložila
A, ty mene chočeš’, s „balonu“ kormiti?
Koli by mi treba teploho užiti!
A, to tak do noči! Ked by vy to čuli!?...
Pravda! I mi usta ne zahorodili!
Ale, jak ja vstanu, začnu vykladati,
Ta, to by ste mohli, kumo, posluchati!
Vykriču, snevažu: tak nakladu ja ’mu,
Že ’mu vyspominam i babu i mamu!“

Slava Isusu Christu! – E. Kubek sa aj tu ironicky vysmieva z toho, ako dokážu naši veriaci nielen doma, ale aj

v cudzine znevažovať tento krásny pozdrav.

Dobrý deň.

How do you do? (Ako sa máte?).

- „No, a on što na to?“

- „Što? Ci ja sja boju?
O mužovu lasku, vera ja ne stoju.
Ci to ja „publik-skul“, za to vychodila?
A, čerez tri ľíta v fabrikí robila?...
Vera, ja ne budu ťažko pracovati,
Koli by ja mohla sobí pohuľati.
Byla ’m včera v mísťí, mama mi hvarila,
Žeby ’m prišla domoj, a sja ne trapila.“

- „Ej kumo, ne dobrí!... A što s ďítočkami?“

- „Što choče naj robit; ja pojdu ko mamí!“

- „Dajte pokoj, kumo! Haňba vas bude.
Ďítočki maleňki,... osuďat vas ľude!“

- „Hej, osuďat ľude? A, što im do toho?
Naj ne pchajut nosa, do prosa čužoho!
Moi kamaratki sja vyoklekajut,
Choďat po zabavach, starosti ne znajut.
A ja mušu doma, tyždňami siďíti,
Prjatati, variti, s díťmi sja mučiti!
A, choť dahde vyjdu, mož sja zabaviti?
S molodymi ľu´dmi sobí pošutiti?“

Čto sja naskaržili, čto napovídali?
Na konec by sami ne porozberali!
No, prerval im „birmen“... kvartu s horílkoju,
I dví „baksy“ piva, vleče za soboju.

- „Daj že Bože sčasťa... Ach, missis, i vy tu?
I u vas jem složil, fajnoj „viski“ kvartu,
I dví baksy piva, tak jak vy chočete;
Bo to, missis... ej... c...!... užiti možete!“

- „A, na što jes’ prines’, bodaj ťa Ivane!
Ta, ty dobrí znaješ’, že hrošej ne mame!“

- „Ale iďte, missis, sobí sanujete?
Ozdaľ lem, dva svíty vy ne prežijete?
Že hroši ne mate? Što že sja starate?
Zavtra „peda“ bude, ta mi vse otdate!
Taž to haňba, žeby v tak veliki svjata,
Bez dobroho trunku, byla vaša chata!
Paska len raz v roku, treba posvjatiti!...
No, buďte že zdravy. Daľše mušu idti.“

- „Vidite, vy kumo, što za dobra duša?!
Ci čujete také, ot mojeho muža?
S roboty prochodit? Haňo, ty pijanna,
Ci jes’ odurila, ci koho hamana?
U koho jes’ byla... Nihde, tak mi Bože!...
Cílyj „havz“ preverne, nič majti ne može...
Ked by on pošukal, po našom „selerí“...
Ťu!... a by zahľanul, v jamu, po za dveri?!
Ozdaľ by mňa zabil?“

- „Nič by vam ne zrobil!
’Bo, vy mudra žena, až sja vam čuduju!
Kadi domju prijdu, prisam, poprobuju...“

- „To mňa naučila anglička, susída:
Lem ty, Eni, tak zrob’ , ta ne bude bída!
Bo, jak mi hvarila: žaludok ju bolit,
A, ked vypje viski, ta jej ulahodit.“

- „Ta, vera, kumičko, prisam, pravdu maje,
I mene, ot viski, boľiti prestaje.
Taj, ja ne za to pju, žeby ’m rada pila,
Lem pro to, žeby mňa hlava ne boľíla.
I teper’ oj Bože, zas’ mňa trapit madra“...

- „Ta, vypijte kumo!“

- „Prisam, kumo, dobra!...“
Čaročku horílki, s pivom zalivajut,
Zabyli, že ťísta po korytach majut!
Že veľka pjatnica, už ne pamjatajut,
Na čujut plač ďítej; veselo huľajut.
Po obíďí? Ena, chrapit na posteli,
Mera jej kontruje, operta na stoľí!

* * *

Pred večerom, muži idut iz roboty,
Pod soboju ledvo dvihajut čoboty.

- „Čuješ’ ty, Andreju, zavtra „peda“ bude,
A pozavtra paska; radujutsja ľude!
S familiju, pojdu do Božoho chramu,
A po službí Božoj, nasčívime mamu.
Lem, ked by sja Haňí paska vydarila,
Žeby, čerez svjata, dobroj ďaki byla...
’Bo, znaš’, ked sme v lascí, ta až milo žiti,
Važil by ’m ju s ďítmi, na rukach nositi,
No, ale ked začne psotu vyvodiiti?
Ta, prichodit sobí konec urobiti!“

- „To pravda, Michale, sam tak rozdumuju...
Boh znaje, što s mnoju, podlo sja čuvstbvuju...

- „A, što že ti take?“

- „Jakos’ mi tak ťažko,...
Ci sja tam ne zvelo, s ďítmi doma dašto?
Abo žena chvora? Už štos’ka sja stalo.

- „Ale i´d, ty blazne, ta ne vidiš’ chatu,
Pri dverjach, o sťínu opertu lopatu?
Paska už hotova, šoldra uvarenna,
Lem na tebe čekat s ďítočkami žena!“

* * *

Obernutsja na „strit“ pred soboju viďat,
Jak Andreja ďíti, pri dorozí siďat;
Najstarša sem’ ľítna, čitkat maleňkoho,
A s plačem čekajut na otca svojoho.

- „Aňko, ďiťa moje, što vy tu robite?
Pro što vy pri mamí doma ne sidite?“

- „Mama, už ot rana suť, u tety Enny,
Lem my sami doma, a sme barz smučenny.
Paska sja s koryta rozľala po stoľí,
Kolbasu naš kocur, a šoldru psy vzjali:“

Chlopy vstupili, posmotrjat na sebe:

- „Pravdu jem mal brate? Poďme že do tebe!“

Ďíti pozberali, spíšatsja do domu:
No, a što tam našli, ne hvarjat nikomu!

- „Lem ticho, Andreju! Haňba prevelika,
Jak sja dakto doznat, ta bude publika!“...

Ohňa rozložili, ďíti nakormili,
Ťísto poprjatali, porjadok zrobili;
Pasočki upekli, mjaso uvarili,
A što zrychtovali, s ťím sja podílili...
A, jak ženy vstali? Možete mysliti...
’Bo vera i bylo, pro što sja haňbiti?!
Muži ich ne bili, ni slovom, ni rukoj;
No, ot toho pjatka, nastal u nich pokoj.
Birmen ne prichodil, ďíti ne plakali,
A porjadok nastal, jakoho ne mali.
S lehkich žen, stalisja dobry hospodini,
Usilovny mamy, ženy i gazdyni!
Muži sja nikomu nihda ne spovíli;
Ani ľudi, o tom, nijak ne hvarili.
A, odnakož dumka zorvalas’ jakos’ka,
I ľudi zrobili novu poslovicu:
„Vydarilosja ’mu, jak dvum kumam paska,
Pri viskí i piví, v veliku pjatnicu!“

(I., s. 209-215)

„Komu što Boh obícal“

Povísť z narodnoho žiťa

aj Bože sčasťa!“

Zdorovit sínokoscev Ivan Promach, iduči lukami do ľísa.
- „Daj Bože i tobí dobre zdravja!“ – Otpovídajut jemu koscy, s každoj storony, hromkim

– vďačnym holosom.

Po desjať ľítach otšestvija, lem pered tremja mísjacami vozvernulsja domoj, iz Ameriki.

Ne jeden pozírajet zavistlivo na jeho luku; on uže včera svozil svoje síno suche, jak poper,
pahňače, jak cvít. Ne jeden gazda žalujet, čto i on ne poskorílsja, no dva-tri dni prodaremničil,
lem žeby obyčaj seľskij zatrimati.

Bo, u našoho naroda, tak bylo to davno, tak jesče i teper’, čto vo jeden čas s cílym selom,

vo opreďílennyj deň. Kto ne deržitsja toho obyčaja, posmíškam vystavitsja, a často
i neprijaznosti ďílajut jemu.

Ivan, jak amerikanec, ne deržalsja toho glupoho obyčaja, no tam, i tohda pracoval, hde

i kohda jemu najľípše vychodilo, tak i kos’bu tyždnem skorše načal, a pri dobroj chviľí síno
sporjadal i domoj svozil.

Fečo „Rylo“ ne moh zaderžatsja, čtoby svoje zlobnoje primíčanije, i na Ivana ne sďílal:
- „H-e...! Ale že sja Ivan sponahľíl! Myslit, že dva svíty perežije! Lem ked by jeden

potrafil obohnati! Skosil travu nezrílu... ťfuj až hrích!“ – Hovorit Fečo poluhlasno k susídovi.

Taj, jeho lem tak za chrebetom prozyvajut: „rylom.“ Takij to seľskij: „míšaj krupy.“ On

s nikim nezadovolen, vsjady vpychajet svoj nos, pro to i nazvali jeho tak. Robil by porjadki
i s popom, s ďjakom, s rychtarom, tak v cerkvi, jak i v seľí. A doma, v svojem gazdovství?
Bože sochrani! Jesli ne jeho utraplenna, sponevírjana žena, to jeho hospodarstvo, uže davno
bylo rozleťílosja, a v židovski ruki bylo perešlo.

Ivan idet horí lukami do ľísa, na plečach sokira, kurit svoju korotoňku amerikansku

pipočku a rozzerajetsja po lukam i koscam. Ne daleko samaho ľísa, vidit na jednoj lukí
žensčinu s kosoju, ko nemu chrebetom obernutu, pravi ostrit kosu. Ne poznal ju.

Až jemu smíšno stalo. Žensčina – i kosa! Jedno k druhomu nijak ne pristavat, ne pasujet.

On take čudo jesče na viďíl, choť pod čas vojny, i amerikanski žensčiny pomahali, pri
hospodarství po farmach. Košenije, to chlopska robota. Rusin pro kosjaču ženu, ani slova,
vyraz ne imíjet.

Vysše žensčiny, okolo šesť ľítnyj chlopčik kolisalsja, s nohi na nohu, a s rasprostertymi

rukami k ľísu, zvonkim holosom vyspívoval: - „Kuku... Kuku... siďíla jem na buku...“

Tohda žensčina, pouterala pot (znoj) s lica v perednik (vo fartuk), i snova načala kositi.

Ivan ne pozríl na lice kosjasčej, lem na jej robotu, až ju požaloval.

- „Bože moj, jaka to robota?! Polovina travy ne podkošena... a dokos, jak hriva... No,

nezaviduju ti, neboho!“

Ona, jak by počuvstvovala byla, na sobí pohľad čužih očej, obernulasja malo, na storonu,

k Ivanu, poznala jeho i sbľídla, jak sťína. V zamíšateľství, perestala kositi; operlasja na kosu,
i tak nerušimo stojala.

Život emigrantov bol hlavnou témou americko-ruskej literatúry. Pri jej čítaní poznáme aj príčiny emigrácie a

problémy  kultúrnej  adaptácie  v Amerike  i zväzky  so  starým  krajom.  Tradícia  hovorí,  že  hlavnou  príčinou
emigrácie  z Európy  boli  ekonomické  ťažkosti,  ale  literatúra  poukazuje  aj  na  to,  že  vážnymi  príčinami
vysťahovania  bola  aj  nešťastná  láska  a túžba  po  novom  priateľstve.  Amerika  sa  takto  stala  miestom,  kde  sa
zabudlo  na  emócie,  kde  zničený  človek  sa  mohol  očistiť  od  viny  a hanby.  Takými  sú  aj  Kubekove  povesti
Paschaľnyj dar  a Komu što Boh obícal. Jednu z nich – Komu što Boh obícal – tu uverejňujem.

I Ivan poznal ju takže. Merzsko spľunul, hor’ko stalo jemu vo roťí i zloradlivo myslit

sobí:

- „Tak ti treba!“
A, bystrymi kročajami pustilsja v ľís. Jak vstupil v ťíň pervych bukov, i ne choťači

obernulsja ko lukam, v storonu kosjačoj žensčiny. Viďíl ju v travi ležati, a pri nej kľačal
chlopčik, a hlaskal ju po holoví. Ivan sam ne byl znal skazati: merzítsja-li on, ci jemu žaľ?!

* * *

Pered desjať ľítami, Ivan Promach, jeden iz pervych parobkov byl v seľí. Dvumja ľítami

molodšij brat jeho pomer, jak on pervyj hod vyslužil pri vojsku. Jak jedinkoho syna, vdova
mati vyreklamovala jeho.

Jak otca utratil, jesče maleňkij byl, a na otca ani ne pamjatal; no, pamjatal nuždu materi

svojej, jak ona ťažko, bez otpočinka musila pracovati, žeby na maleňkom grunťí, svoich
dvuch chlopčikov vychovati mohla.

S ťích materej byla, kotory ne s jazykom, ne s prutom, no s ľuboviju i serdcem vospitajut

svoi siroty. Nikohda ne zaklenula, ni ne udarila ďíti svoi:

- „Dosť sja nabije ich jesče psota!“
Jak zvykla byla hovoriti. A jesli dakotryj zavinil, žalostno pozríla na neho, a jesče

i pohlaskala:

- „Ďítino, znaš’ že ty sirota, ne maješ’ otca, žeby ťa provadil... a ja bídna mati mušusja za

tebe stydati! Buďte dobry ďítočki...“

Taj i dobry ďíti byli; v seľí ľípšich ne bylo. Nikto ne moh na nich požalovatisja, sbytki,

škodu ne robili, tichoňki, učtivy byli. Rospustnych ďítej bojalisja, a tak ani za maleňka ne
zabavjalisja po ulicí s ďítmi, lem s Ondus’om i s Iľku Hnata Maximovho, kotory pravi protiv
nich, za potokom, na druhoj storoňí byvali. Ondus’ Ivana rovesnik, a Iľka šesť ľíta molodša.

Iľka, uže jak male ďíťa, s nikim tak ne ľubila bavitisja, jak s Ivanom, ili, jak jeho

nazyvali: s Jančom. A i on barz ľubil malu ďítinu; na rukach nosil, chranil jak rodnu sestru.

Ďíti vozrastali, a s rokami i ich prijateľstvo i naklonnosť. Ani sami neznali, že to vzaimna

ľubov.

Jak Ivan, po ročnoj vojenskoj službí, vozvernulsja domoj, a uviďíl Iľku, pervyjraz, tohda

uže znal, što ona musit byti jeho ženoju, abo nijaka druha.

Iľka, choť pravi jesče lem pjaťnadcať ľítna, no v krasivu ďívčinu rozvívalasja. Pod ťim

jednym  hodom,  cílkom  smínilasja.  Ne  hľadala  Ivana,  jak  pred  ťím,  ale  jesče  i očevidno
stranilasja  jeho.  A,  koli  musila  s nim  besídovati,  to  na  korotko  otpravila  ot  sebe.  Pod  čas
zabavach,  -  ne  tak,  jak  druhi  ďívčata,  lem  so  svoim  izbrannym  tancujut,  -  Iľka  ko  každomu
jednak  otnošalasja,  s každym  tancovala.  Ivan  daremno  približalsja  k nej,  ani  domoj
otprovaditisja jemu ne pozvolila, no ani druhomu.

- „Ivane!“ – Naprošajet jeho mama, - „ožeňsja synu moj; ja sama uže ne starču. Ja

zroblenna, smučenna. Ožeňsja!“

Spovílsja mamí, i ríšiteľno izjavil: - „Abo Iľka bude moja žena, abo nikto!“
- „Taj, to jesče ďítina, synu moj! Pravi što pjaťnadcať roki minula. Musil by jes za ňu,

choť lem jeden rok čekati!“

- „Počekaju za ňu i dva!“
- „Ale ja, Janičku moj synu, uže ne možu robiti!“
- „Ja budu i za vas robiti!“
- „A, uže jes’ byl s ňu na besíďí?“
- „Ňít! – Stranitsja mene!“
- „Pravda že! To jesče ďítina! A, ona ne taka, jak druhi ďívčata; pyšna, na chlopcov ani

ne pozrit, choť by dajaka orečnoho pana...“

- „Pravi za to ju ľubľu!“

- „No, a ona tebe ľubit?“
- „Ne znaju...“
Ivan zadumannyj vyšol s chaty. Tak minul jeden rok, a Ivan jesče vsehda ne znal, na čem

stojit. V neizvístnosti svojeho budusčaho sčasťa, sbídňíl ot nespokojstvija. Večerom Ivan
prijíchal domoj s poľa. Uvadil statok, i vyjšol na dvor. Pri jasnom mísjačku, vidit Iľku na
jarku, vodu naberajet vo kanvy.

- „Teper’, abo nihda!“ – I pobih na jarok. Iľka pravi dvihla polny kanvy.
- „Iľko! Ja ti ich otnesu!“
- „Što že mysliš’, že ja ich sama ne zanesu?“
Lehko dvihne dví ťažki kanvy i choče idti domoj.
- „Iľko, ja by ti choťíl štos’ povísti!“
- „Lem na korotko, bo ja ne mam času!“
- „Iľko, ja ťa strašenno ľubľu, budeš’ moja žena?“
Iľka složit s ruk kanvy, dolho vzeratsja na Ivana, začervleňíjetsja, a čtos’ choče skazati.

Ivan prostre ko nej ruku, Iľka zasmíjetsja na neho i... utekat domoj!

Ivan sbľídnul, vzdychnul ťažko, pomalu obernulsja, a tačajučisja, jak by chvoryj byl,

pošol domoj. Sjal sobí na poroh, oper lice vo ruki, i peresiďíl tak do rana. Daremno prosila
mati na večerju, darmo vyprošalasja jeho, ci ne chvoryj, ani ne otpovil. Ni on, ni mama ne
spali totu noč, no ne mohla a ni Iľka zaspati.

Na veliki fryštyki uže besídovali po seľí, že Ivan Promach pojíchal do Ameriki!...
Hnat vstupil v chižu: - „Znajete što novoho?“
- „Što take?“ – Prositsja Maximaňa.
- „Ivan Promach, dnes’ rano pošol do Ameriki!“
-„Ale iď! Jakže by ochabil svoju mamu?“
Iľka sej čas perebíhne do Promachovych, teper’ pervyj raz, ot koli Ivan prijšol ot vojska,

i vidit Ivanovu mamu, opertu na stol, horeňko plakati.

- „Teto!“ – Prositsja prestrašenna Iľka, - „pravda že Janko pošol do Ameriki?“
- „Oj, pravda, ďítino moja, pravda! Oj, ja nesčastliva mati, što ja teper’ počnu?“
-„Pro što že pošol? Što že hvaril?“
- „Nič ďítino moja, nič, ani slovo. Včera prišol s poľa... ja ’ho zovu na večerju... tu siďíl

na porohu... ani slova mi ne otpovíl... siďíl, jak bez pamjati, ani sja ne rušil s mísca, do rana...
ja dobrí ot strachu i žaľu, o rozum ne prišla, pri tom stoľí... rano, bľídyj, jak mertvyj, prišol ko
mi, i obcíloval mňa... a hvaril:

- „Pro Boha, ne hňívajtesja, otpuste mi... ja idu do Ameriki!“
Ja tu jojču, prošu: ta ne ochab’ mňa, synu, pro Christovy rany, ’bo zahinu...
Vse darmo... hovorit mi:
- „Mamo, ne hvarte mi nič, ne sperajte mňa, ’bo sobí konec zrobju!“
- „To, pro što, synačku moj...? No, ni slova, ni slova... Bože moj, Bože moj...!“

* * *

Ivan Promach, desjat ľíta prebyl v Amerikí. Ne huľal, ne marnil, učasť bral vo vsích

spravach svojeho naroda; a jak sčiroho, bohobojnoho molodoho čelovíka, vsí znakomy učtili.
Dobrovoľno vstupil, v armiju Sojed. Deržav, no sam vo sraženijach, pro zakľučenije
peremirija, uže učasť ne bral, ale priobril sobí hraždanstvo amerikanskoje (citizenstvo).

Daľše uže ne moh vyderžati v Amerikí, pojíchal v rodnyj kraj, po – svoju mamu. No,

začím mama jeho, nijakim sposobom ne choťíla ostaviti svoju rodnu zemľu, hroby svoich
rodičej, muža i syna, okončil jej jarnuju (vesnuju) robotu, budoviska obnovil, popravil,
i v korotkosti soberalsja vernuti nazad v svoj novyj kraj.

S omerzílosťu prizeralsja na krivdy, jaki terpíl jeho narod ot Čechov, a v osoblivosti ot

Slovakov, kotory protiv vsích obícanij svoich, jeho rodnu župu, zahrabili ot russkoj zemli

i uhnetali,  ne  smotrja  na  ríšenije  mirivoho  sovíta.  S ohorčenijem  viďíl  neraďínije,  nedbalosť
svojeho  naroda  i jeho  predvoditelej,  a s hnušenijem  praktiki,  novoho  praviteľstva,  ďílasčaho
tot  malyj  narod  na  partii,  na  bor’bu  religijnu,  čtoby  jeho  pozbaviti  obícannoj  i zapevnennoj
svobody  i russkoj  narodnosti.  Nasiľstvija,  oklamstva,  sdyrstva,  podkupnosť  čechskich
i slovackich urjadnikov, panovaňe židov, vozmutilo jeho krov’.

Pri spisovaniju naroda, i jeho čiste russke selo, dalo zapisatisja za „greko katolickich

slovakov,“ ibo komisar, priobícal selu: muku, zerno, meňšu daň (porciu), osvoboždenije ot
rekvizicij, paňski zemli i ľísy, - za darmo!

Ivan, smílo dvih slovo protiv seho ošukanstva, no daremno. Fečo „Rylo“, pered narodom

otpovíl jemu:

- „H-e!... Jakij muderec! Dobrí tobí mudrovati, že ti kešeňu dollary malo ne rostriskajut.

Prichodilo by tobí tu žiti s nami, na inšakich strunach by jes’ ’hral. Nam žiti treba, a politiku
naj panove robjat. Nam chľíba treba, my roli chočeme...“

A komisar, dal znati Ivanu, že ked bude narod buntovati, to jeho pod dvatcaťčetyre

hodinami,  dast  šupasom  vyhnatí  iz  krainy,  jak  bolševika!  Ivan  pisal  do  A.  R.  Rady,  no  ani
otpovíď  ne  polučil,  ťím  meňše  pomoč’.  Rada  zaspala  snom  blažennych.  Veliki  patrioty
kričali,  ibo  konvencija  približalasja,  no  zaňatisja  s doleju  rodnoho  kraja,  ne  bylo  komu.
Gazety, choť i pomístili časami, pojednych Rusinov staťi, o krivdach narodnych, no sami barz
delikatno rozberali spravu, čtoby ne narušili ličny interesy, ne pohňívati „bratskij narod“ t. e.
novoje praviteľstvo.

Ivan, ochotno byl i doľšij čas ostal doma, pri svojej ľubimoj mamí, kotora s poťíchi nad

synom  svoim,  daže  smocňíla,  omolodla,  jesli  by  byl  moh  spomoči  svojemu  narodu.  Hrošej
u neho  dovoľno  bylo,  svoich  vlasnych.  No,  pri  takich  obstojateľstvach,  ríšilsja  čím  skoríe
vozvernutisja  v Ameriku.  Pro  to  pustilsja  v ľís,  po  potrebnoje  derevo,  dľa  popravki  jesče  ne
dokončennoj.

* * *

Iľka, jak to Helenu, po seľskomu nazyvajut, po otchoďí Janka v Ameriku, očeň

tichoňkoju ďívčinoju stalasja. Ne chodila nihde, kromí chrama Božoho. Chlopcov stranilasja,
ani sbližitisja im ne dala. S dňa na deň ožidala izvístije ot Ivana, no daremno. On, v pervom
svojem pis’mi, nakazal materi svojej, čtoby orek dala „na spoľ“ ľuďam, žeby sama ne
trapilasja, a zasylal jej, do samoj vojny, stoľko hrošej, čto i na boľše ľíta, bez klopoty
i starosti, mohla vyžiti samotna žena.

Iľka ne mohla uspokoitsja, že utratila Ivana, kotoraho strastno ľubila ot ďítinstva, a pravi

za to stranilasja parobkov, až i samoho – Ivana. Tot nesčastlivyj večer’!... Jak mohlo to
statisja? Lem byl mísjačok tak jasno ne svítil!

Ona složila kanvu z ruk, a uže choťíla jeho šeju obňati i pocílovati usta, oči jeho, jak

kolis’  za  ďítiny,  no  stydlivosť  jej  ne  pozvolila.  Što  skažut  ľude,  jesli  ju  uviďat  s Ivanom,
večerom  pri  svítlosti  mísjačka?  Radostno  zasmíjalasja,  a utekala  v ich  sad,  v ťíň  velikoj  ich
hruški, pod kotoroju za  ďítinstva bavilisja, - a, tam choťíla jemu skazati, jak ona jeho ľubit,
jak sčastliva, že jeho ženoju bude!...

A, on ju ne porazumíl, ne pobíh za neju, ne obňal svoimi siľnymi rukami, ne obcíloval,

jak davno! Jak mohlo tak statisja?

On myslil, čto ona jeho snevažila, potupila jeho ľubov’? Jak to možno? Čerez dva ľíta

ožidala na dajaku vísť ot Janka, i uže hotova byla jemu i pisati, a objasniti neporazumlenije,
no ne mohla jeho adres polučiti, ani jeho mama ne znala jemu pisati.

Pod ťími dvumja ľítami, otkazala dvom prosotarjam (svatačam). Prišol i tretij. Porjadnyj

parobok. Rodiči, silom – gvaltom naperali na ňu: mati jej ne raz hovorila:

- „Ďívče! Ne buď durna. Jesče vse čekaš’ na Janka, ne stydaš’sja pchati sja na takij voz,

na kotoryj ťa vzjati ne choťat? Chočeš’ mi so sivym varkočom choditi?...“

Čto bylo jej robiti? Otdalasja. No, Janka ne mohla zabyti. Takoj po vesiľu vybuchla

vojna. I muža jej vzjali. O polroka vdovoju ostala, muž upal vo vojňí. Ani to ne znajet, hde?
Brata, prosto ot vojska vzjali na front. Čto stalosja s nim, nikto ne znajet. Otec takože pomer.
A tohda ona peresilasja ko svojej materi, ibo svekra ju nenaviďíla.

Díťa prijšlo na svít. Chlopčik. Pervyj rok jesče polučala podderžaňe, po svojem muží;

nuždu ne terpíla, a potom za dva roki, ani centa ne dostala. Notar pokral hroši vojennych
vdovic. Ne bylo komu na poľu robiti, a pojidnati na bylo s čeho.

Podkarpatsku Rus’ prikľučili ko čechskoj republikí. Nužda jesče bolša nastala. Ne

ostavili im, lem jednu staru korovku. Što bylo robiti? Jedinka poťícha byla pre ňu: chlopec.
Jančom dala jeho krestiti, choť muža Petrom nazyvali.

* * *

„Tak ti treba!“ Povtorjajet Ivan. Sam sebe zastydalsja. Chodil krajem ľísa, može i hodinu,

po nad luki, a hľadal otpovidne sobí derevo. Pri usilovnom hľadaňu, vsehda zastanovilsja na
kraju ľísa, jak by jeho byli postavili za dozorca koscov, tak sčiro zahľadyval na nich.

Iľka kosit; po dvuch – trech kročajach, snova ostrit kosu i sterajet pot s lica. Vidno na nej,

čto smučenna na smerť, a čto raz časťíjše otpočivajet. A, ne jesť komu jej pomoči. Ivanu
jakos’ ťažko stalo na serdcí. Ked by ne haňbilsja, sej čas išol by jej pomahati.

„Tak ti...“ dalše ne vypovíl. Porožňu pipku stis meždu zuby i choťíl zakuriti. Uže treťu

zapaľku (švablik) spalil daremno, až i paľcy popekol. Kto znajet, jak dolho byl tam krutilsja
po pri koscach, jesli ne holos Janča Iľkinoho. Ďítiňí dokučilo pekuče solnce, vošol v ľís,
sberal barvinok, a vyspívoval svoju notu: „Kuku, Kuku... siďíla jem na buku!“

Ivan pokival s holovoju, i pustilsja v hustyj ľís, zabyl i na sokiru, i na buki, razmyšľajuči,

što raz vysše horoju išol, až na samoj hranici opamjatalsja. Stružennyj sjal pod jednu veliku
jelicu, s dumkami svoimi. Jak dolho siďíl tam, o čem rasmyšľal, ne byl znal skazati? Ot sela,
da na hodinu choda byl. Iz svojeho mísca, jesli ne dereva, cilu okolicu moh by prozríti. No, on
ne viďíl nič, lem...

Lem raz zašelistila jelica nad nem, konarja (vitvy) jej začali uhinatisja, a sosídny dereva

skloňalisja, jak by jedno so druhim razhovorivalo; v koronach derev, načalo svistati,
a s daleka šum, hremot. Čorny chmary (oblaki) kačalisja po nad ľís k selu, a pervy kropľa
začali padati; tak veliki, ťažki, že lisťa sryvali.

Ivan skočil na nohi. Ťma prilehla zemľu, jak by ju pered propasťu choťíla ukryti. Ľís na

chviľku zatich, dereva vyprostilisja, ot bojazna prichoďasčoj hrozy.  Lem  raz zablestilo, cílyj
ľís  plamenem  strašennym  vospalilsja,  hromovaja  tuča  potrjasla  s horoju,  a dožď  načal
sypatisja,  peruny  prasčali,  v oblakach  stukaňe,  rehot,  visk,  jak  by  otčajannoje  jojkaňe  –  krik
millionov prokľatych duš.

Ivan iz užasa, opersja o jelicu. Jedna serna, so serňatom, až priperlasja k Ivanu, pomoč’

hľadajuči u svojeho vraha, u čelovíka, protiv hňíva prirody. Vichor karpatskich hor, deržal
svoju svadebnu prohuľku. V driku lomil dereva, jak pruťa, a molodši vyderal s koriňami, choť
by konopli. Užas!

Iva pustilsja bíhom dolov horoju. No, to ne išlo tak lehko. Cíly rjady derev, ležali jemu na

dorozí, musil ich obchoditi. Míscami ni perejti ne bylo vozmožno, po meždu svalennymi
derevami. Vo svojej prevelikoj nužďí, usilujetsja, vpered, no až ostopil, jak počul jeden
otčajannyj, žalostnyj holos:

- „Mamo, hov... joj mamo moja...!
Poznal holos. Tot samyj, kotoryj lem ne davno slyšal: „kuku... kuku...“ Pro Boha! To

Iľkin chlopčik! Bížit, zabyl na svoj cílyj hňív, v storonu holosa. No pro vítor, pro šum dožďa,
ne znal hde obernutisja za chlopcom. Sam načal kričati i zvati za nim:

- „Janču... Janču hov... hde jes’?“

Ale víter, holos jeho pones, v protivnu storonu. Otdpovíď ne polučil, ili ne slyšal.

Pustilsja protiv vítra. Chodil uže doľšij čas, kričal, vzyval. Obvjazannym čuvstvoval sebe,
vynajti chlopca. To Iľkina ďítina! Serdce jeho velika radosť obhornula, jak vo blizosti počul
smučennoj ďítiny holos:

- „Mamo... mamoňko moja!“
Ďítina, pod jednym derevom sklubčenna ležala. Promoknute, promerznute do kosti.

Sovlek so sebe huňu, choť mokra byla, odnakože zasčita: zahornul chlopčika do nej, vzjal na
obí ruki, pritis ko hruďam, žeby ot neho ohrílosja, a pustilsja k selu.

Ale to ne tak lehko bylo. I sam pobludil v sumerku. Nakoli vyšol iz ľísa, burja perestala,

no uže svečerilosja. Pohľanul na ďítinu, a ono smotrit jemu v oči, so vyrazom blahodarnosti,
so svítlymi očeňatami. Vyťahneť ručku s huni, pohlaskat lice Ivana, a zasmíjesja na neho,
i jesče ľípše pritulitsja k nemu, a so ľívoju ručkoju, obojme šeju jeho.

Ivan dobrí ne zaplakal. Ta vot to ne chlopčik, no sama Iľka tak, jak on ju za maleňka na

rukach nosil. Ťí sami svítly, čisty temnosiny (belavy) oči, ťí ustočka s ulybkoju. I ona jeho
vsehda tak hlaskala po licu, o obňala jeho šiju, no jesče i pocílovala.

Prihornul ľípše ďítinu ko sobí, a žeby ne pomysliti na propavše, davne sčasťe, popozeral

po luham. Iľkina luka ne byla dokošenna, a što skosila, to voda (proloj) zamulila, zasypala
bolotom. Praca cíloho sela, i síno propalo.

Nakoli dostalisja v selo, uže zatmilosja. Vstupil v chatu Maximovych s chlopcom. Iľka

pri stoľí vyplakana stojala, a jak poznala ďítinu na rukach Ivana, s radostnym vosklikom
skočila pered neho. Chlopčik perehovoril ko nej:

- „Mamo moja!“...
A obňal s obími rukami šeju Ivana i pocíloval jeho v lice. Ivan ne znal čto skazati, čto

robiti. Posmotríl na Iľku, ona pereňala ot neho chlopca i hovorit:

- „Mama pošli v selo, hľadati chlopca.“
A smotrila vo oči Ivana, i radostny slezy tekli jej licami.
- „Iľko... pro što ty utekla... tohda večer ot mene?“
- „Janku, svítlo bylo barz, bojala jem sja, že nas dakto uvidit... Ja...ja... ťa čekala pod našu

hrušku, hde my davno bavilisja!“

- „Bože moj! Jednak ja pričinoju vsemu...“
- „Ňít, ne ty, no ja... že jem ťa ne zavolala...“
- Iľko! O dva tyždni idu nazad do Ameriki. Prijdeš’ so mnoju?“
- „Pojdu i na kraj svíta!“ – A pozríla na ďítinu.
- „Ja ’ho za svojoho vozmu!“ – I prihornul oboje k sobí.
Iľkina mati pereselilasja ko Ivanovoj materi, orek dali do arendy. A Ivan so svoju sem’ju

(semejstvom), povernulsja nazad, vo svoj novyj kraj.

(I., s. 171-188)

V jakom víku žensčina najmilša i najkrajša?

a vopros, v jakom víku najmilša i najkrajša žensčina? – Ty, jak učtivyj, galantnyj

mužčina, dolžen by odpovísti: vsehda... No, to ne tak jesť, jak uvidiš’. A choť lem ne pro
každoho.

−

* *

Ja byl osem’nadcať ľítnyj, ona šesťnadcať. V školu chodil, po pod jej okno. A viďil ju

čto denno pri okňí, meždu cvítočkami. No, ne uvažal na ňu v pervyj čas. Predomnoju velika
zadača stojala: ispyt zrílosti, „matura“.

Pozdňíje vnimateľnym stalsja, na jej bohate volosja, na bíloje lice, na sini oči. Primítil jej

maly ručki i jamočki na licach, kohda usmíchalasja. A ona vsehda usmíchalasja.

Prišla vesna, a na odnom vyleťí poznakomilsja s neju. Jej holos besídy, jej miloje

smíjaňe, jak zolotaho zvonka holos, pľínilo serdce moje i mysli moi. Čtob jej dostojnym
stalsja, vsími silami prihotovľalsja na ispyt, i jeho sčastlivo složil. Iduči na ispyt, čerez okno
podala mi jeden cvítoček, na sčasťa, a stisla moju ruku. A siľnym čuvstvovalsja, povstatisja
v oči, vsím ťaželosťam matury, ispyta.

Meždu nami nikohda ne bylo slovo o ľubvi, ibo ja pozeral na ňu, jak na krasivyj obraz,

ideaľno; a za nezaslužennoje sčasťa deržal, jesli zasmíjalasja mňi v oči i teplo stisla moju
ruku.

Kohda po ispyťí otchodil i poprosčalsja s neju, slezy stali v očach našich, a ona milo

prosilasja mene:

- „Vozverneš’sja nazad ko mňí?“ – Pervyraz „tykala“ mene.
- „Vozvernusja!“ – Otpovíl vírno i pocíloval jej... ruku. Vseho stoľko.
Ľíta pomínuli, v bor’bi za budučnosť. Po ľítach vozvernulsja k nej, i našol ju... sčastlivoju

ženoju druhoho. Ne hľadal s neju hovoriti, ni ju viďíti, i ne viďíl ju boľše za žiťa. Jej pamjať
v serdci mojem, i teper’, obraz jednoj šesťnadcať ľítnoj ďívuški. I tak myslil:

„Žensčina najmilša i najkrajša, v šesťnadcatom hoďí.“

(I., s. 191; 193-195).

Na otázku, v ktorom veku je žena najmilšia a najkrajšia, odpovedá v krátkom úvode. Potom uvádza obrazy zo

života a na príbehoch zo života ženy v prvom, šiestom, šestnástom, dvadsiatom, dvadsaťštvrtom, štyridsiatom,
päťdesiatom a šesťdesiatom roku hovorí, že žena je vždy milá a krásna. Z jednotlivých príbehov uvádzame tu
príbeh šestnáťročného dievčaťa.

Christos raždajetsja

mistočku M..., pri tverdom uhľu, na rohu Centre i Main ulic, stoit odin zvyčajnyj,

dva-poverchovyj  domik,  jakij  po  meňšich  mistach  Pennsylvanii  povsjudu  vidime.  Domik
porjadnyj,  nedavno  ofarbenyj,  na  oknach  čisty,  cily  zaslony.  Spodňij  etaž  zarjaženyj
v torhovľu,  i na  velikoj  derevľanoj  vyviski,  v zolotych  bukvach  blestit  napis:  „Andrew
Bukovage’s  Gen.  Store.“  Okna,  z dvuch  storon  sklepovych  dverej,  očeň  vkusno  zarjaženy
s tovarom:  v jednom  okňi  vsjakaho  roda  mjasivo,  v druhom  že  sjistny  zapasy,  korenivo,
ovosč, pečivo, i pr. A v každom okňi i električno vysvitlena jelka, s obrazom „Santa Klaus“-a,
i nadpisami „Merry Christmas“, i „Christos Raždajetsja“!

Kto liš vzritsja v ťi okna, choť by i neznal, musit uviriti, čto na tom „plejzi“ Rusiny živut,

ibo vsi proči christiany uže pered dvumi tyždňami prazdnovali Roždestvo.

Vsich žitelej mistočka ne boľše četyri i poltysjača duš. Jeden krasnyj „ajriš“-skij kostel

s velikoju  školoju,  sostojasčeju  pod  provodom  monachiň  ukrašajet  mistočko,  choť  pravi
ajrišov ne tak mnoho. Ne daleko od seho jesť Greko-katholičeska Cerkov, i dva protestantski
molitvenny  domy.  Na  koncu  ulicy  stydlivo  ukryvajetsja  maleňkaja  „pravoslavna“  cerkovca,
jak  by  stohnajusčaja  pod  ťaharom  premnohich,  ťažkich  tureň.  Vseho  osem  semejstv  naležat
do  nej,  kotory  pred  15  ľitami  otorhlisja  ot  svojej  staroj  cerkvi.  Pravda,  imili  duže  važnu
pričinu  na  to,  ibo  parafialnyj  „miting“  ne  vybral  za  kutarora  odnoho  ich  najholovňijšoho
„krajana“,  pochoďasčaho  iz  toho  samaho  sela  čto  i oni.  Teper’  uže  radi  by  vernutisja,  no
stydajutsja. Časami iz okresnosti to odin to druhij baťuška prichodit vyslužiti ich. Učiteľa ne
možut  uderžati,  i tak  ich  ďiti  nič  neznajut  o viri,  o cerkvi,  daže  i o samom  Boži.  Ale  „proto
žijut“ až do smerti i bez toho znanija.

Greko Katholičeska Cerkov, choť pravi triraz tak velika jak „pravoslavna“, lem s dvumi

turňami  ukrašena,  pročto  pravoslavny  i vysmivali  našich,  a naši  ich  snov  proto,  že  ne  majut
baťušku. I tak „v pokoju“ prebyvali obi storony! Školu svoju ni „unijaty“ ne imili, ni imiti ne
choťili. Prošlyj ich svjasčennik nahvarjal, blahal ich, čtob ne dali propasti ďiťam pro Cerkov
i narod,  no  čtob  vystavili  školu,  na  čto  i hrošej  jesť.  Narod  ochotno  byl  by  sohlasilsja,  no
panove Kuratore ani sluchati ne choťili o sem. Svjasčennik sozval osoblivoje zasidanije v sem
ďili, i naďijalsja na zdorovyj rozum virnikov. Uže-uže bolšinstvo začalo pri školi holosovati,
no  tohda  jeden  zakričal:  „Hej,  braťa!  a Apostol  mniški  budut  nam  čitati,  a parastas,  pohreby
mniški budut spivati?!“

S tym trickom vybil bočki dno. Narod sbalamutilsja, a protivniki školy začali kričati: „Ne

chočeme, ne pozvolime mniškam učiti naši ďiti! Nam vystarčit večerša škola... Ďiti i tak nič
ne  znajut,  i pr!“...  –  Razom  začali  nadavati  svjasčenniku,  že  chočet  zaprodati  Viru,  Obrjad,
i samaho  Christa!  I vypovili  jemu  službu,  ibo  že  balamutu,  nepokoj  robit,  novy  obyčai
zaprovažat. Pravda, k tomu i druhi pričiny imili. Svjasčennik očeň lubopytnyj byl, i jak takij,
o každom  cerkovnom  dochodku  choťil  znati,  čto  ňikotorym  ne  bylo  po  smaku.  Kromi  toho
svjasčennik  konečno  choťil  –  pri  pozvolenii  cerkovnoj  vlasti  –  vmisto  Utreňi  druhu  Sv.
Službu končiti osoblivo pro ďiti i molodež, ta i pro ťich staršich, kotory ne možut na „Veliku
Službu“ prijti, no Kuratory „s vlastiju dannoju im ot Boha“, sprotivilisja takoj „zradi starych
obyčajov“,  i hotovilisja  sderti  rizy  iz  svjasčennika  jesli  by  opovažilsja  prestupiti  ich  zakaz.

Pričina?! Na Utreňi byl pop, d’ak i kosťilnik, taj i dvi-tri starši ženy. Kuratory, ťi „leadery“

– vodcy cerkvi, popa i naroda, sprotivilisja semu, ibo bojalisja, čto i oni budut dolžny choditi
i na peršu Službu.

Povesť prevzatá z časopisu Vožď (Leader). Cleveland, Ohio, január 1930, roč. 2., č. 1, s. 11-16.

Emil Kubek verejne pranieruje správanie sa kurátorov, ktoré bohužiaľ bolo nielen vtedy, ale také je často aj

dnes v mnohých našich farnostiach. Kurátori si naozaj niekedy myslia, že im bola „táto moc daná od Boha“.

Svoju školu ne imijut sľidovatelno, odny ďiti choďat do publičnoj školy, druhi že do

ajrišskoj. Do cerkvi ni odny ni druhi ne prichoďat, ibo na veliku Službu i stary ledvo
pomisťatsja v cerkvi. V večeršoj školi ďiti lem zbytki robľat. Odny propadajut v bezvirii,
druhi že u ajrišov. Se doľa našeho nesčastnaho Rusina! Fakta sviďitelstvujut!

* * *

Tak teper’ uže dostatočno spoznajeme mistce našej istorii, i možeme prejti na samuju

istoriju. Každyj da budet udostoviren, čto to ne otnositsja na jeho osobu, ni na jeho peljz, no
na istoje povistnoje mistočko!

* * *

Nad sklepom, na druhom poverchu doma, v dobri zarjažennoj svitlici, toržestvenno

zakrytyj stol stoit. Bliz okna priukrašenna jelka. Na stoľi na pjať osoby zakryto. Pri četyrech
tarelkach s lentijami obvjazany pakunki, očevidno roždestvenny dary. Uže zaťmilosja, čas uže
sedmyj. Choť uže sčedryj večur, v „store“ jesče vse prichoďat pokupsčiki, čtob každyj moh
zaosmotritisja s potrebnosťami na Roždestvo Christovo. V sklepi četvero vysluhujut: sama
Mrs. Bukovage, jej dvi doňki, i jeden robotnik pri mjasi.

„Annočka, idi i zazrij, či otec uže prišol iz majny?! Čas uže i nam otpočiti i ko svjatoj

večeri sjasti!“ – skazala Mrs. Bukovage.

Ledvo čto Annočka, četyrnadcať ročna ďivuška, rušilasja ko dverjam, jak pravi odin

majner v robotnoj odežďi vstupil v sklep i – ne smotrja na „kostumerov“ – hromko
pozdravkal „Christos raždajetsja!“ „Slavite!“ – odpovidajut vsi Mr. Bukovage-u.

„Neterpezlivo ožidajem na ťa“ – kažet do neho žena. „Idi, preoblečsja, bo večerja uže

hotova, i čas uže zaperti sklep!“

Gazda pošol na druhij poverch, oni že vyslužili i posľidnym pokupsčikam, poželali

robotniku sčastlivy Svjata, peredali jemu, i dľa jeho ženy, dary, zaperli sklep i s radostiju
pospišili do svojeho byvaňa, hďi otec umytyj, prazdnično oblečenyj čekal na nich. I oni skoro
priozdobilisja.

Vysvitlili jelku, po molitvi, sjali ko stolu. Na odnoj storoňi stola sidil otec, na druhoj

mati, na treťoj obi ďivuški, a četverta storona, choť takož prikryta, jak by jesče čekali dakoho
ko večeri, ostala nezaňatoju.

Mati razdala pakunki s darami muži i doňkam, a ťi snov jej peredali svoi darunki.

Divuški sviskali ot radosti, ďakovali rodičam za bohatu lasku, no jakos’ mož bylo zbačiti, čto
ni ich, ni rodičov ulybki ne byli naturaľny, lem taki silovany.  I tohda, i koli i jili, tajkom vsi
pohľadali  na  porožne  mistce.  Molčkom  jili,  jak  by  ne  jidlo,  no  slezy,  kotory  jedno  druhim
utaivali, lygali.

S malym oblehčenijem vozdychli vsi koli iz dolov zvonok dverej zabrinkal. Annočka

pobihla otvoriti dveri. Pan Učiteľ s ňiskoľko škoľarami prišli koľadovati. Vprovadženo ich
v svitlicu, hďi otspivali koľady, poželali veselych Svjat i sčastlivyj novyj hod, za čto
i pohosčeno i obdarovano ich.

Jak koľadniki otišli, Mr. Bukovage ostavil obidňu, žena jeho sjala na kreslo, sklonila

holovu na stol i tichoňko, no žalostno plakala. Divuški sejčas zbačili se, s plačem prikľakli ko
materi i tichoňko, čtob otec ne čul, poťišali mamu.

„Oh! Jaka ja nesčastliva črez ťi ľita. Otec zavzjatyj, tverdyj jak skala... a on sam, jak by

zabyl na nas...“ žalostno šepotala Mrs. Bukovage.

„Oj, mamoňko, ne zabyl... ne zabyl... my časom dopisovali sebi... Jesli by mamo znali

s jakoju ľuboviju pišet on o Vas! Ani na tata ne imijet ťažkoje serdce... a prijde, prijde
mamočko, ibo uže okončil školu, taj i stanovisče obisčano jemu...

* * *

Mr. Andrej Bukovage, choť ne vyzerajet staršim jak 45 ľitnym, odnakož uže minul 52.

Proischodit iz vyšňich storon Zemplinskoj. V čas kolery, jesče jak ďitina, ostal sirotoju.
Prevaľalsja iz laski dobrych ľudej poka lem jesče jak ďitvaka ne vzjali vo službu. Molodosť

svoju  ne  v roskošu  perežil;  boľše  chodil  po  terňu  jak  po  cvitach,  i ne  naučilsja  smijatijsa,
veselym  byti.  Može  proto  i  teper’  takij  chmuravyj,  zavzjatyj,  nemiloserdnyj,  jesče  meňše.
Jedina  jeho  strasť  byla:  hroši!  Pered  tridcať  rokami  dostalsja  v Ameriku,  i to  duže  taňo,  ibo
perevoz  na  korabli  otrobil  toplenijem.  Na  sem  plejzi  dostal  robotu  v majňi,  hde  neprestanno
zarabľal  a nič  ne  zmarnil.  Pro  skuposť,  čerez  bolše  ľit  ni  na  spoviď  ne  išol,  ibo  na  mistci
cerkvi jesče ne bylo, a najblizša parafija na tri hodiny jizda na poťahu, za čto šanoval platiti.
Koli  uže  imil  zasčadenny  hroši,  rozpoznalsja  s odnoju  b’idnoju  ďivčinoju,  i oženilsja  s neju.
Izlišno i kazati, čto žiťe ženy pri takom čelovici ne bylo lehkoje, veseloje.

Prišli ďitočki, no otec ne zminilsja, ne pomjaknul.
Kompanija ubolšala majnu, no čtob ne stavľati novy domiki pro robotnikov, dala

razmirjati zemľu na fundušy, i prodavala robotnikam po 50 doll., čtob sami vystavili sebi
vyhodny byvaňa. No Andrej ni slyšati ne choťil o zakupi lotov. Tak Mrs. Bukovage sama
kupila dva loty.

„Keď jes’ kupila loty, ta smoť čto načneš s nimi?!“ často spominal Andrej.
Pobudovatisja? Ani hnij, choť i hrošej bylo. Snov lem jej starosť i o sem.
Pracovala, rajbala, borderov deržala, poka lem ne spomohlasja na domik.
Plejzik tohda jesče tak maleňkij byl, čto ne bylo sklepu, liš iz najblizšaho mista na vozach

dovožali tovar. Mrs. Bukovage rišilasja otvoriti sklep, i otvorila, bez pomoči muža, ba
i naprotiv jeho voli. Plejz pri holovnoj dorozi načal vozrostati, a s tym i business – torhovľa
rosla.

Diti choďat v školu i dobri učatsja. Najstaršij syn otkončil nizši školy i choťil by pojti do

vysšich, no otec ani čuti ne chočet o sem, ale žadal, čtob Vasilko išol s nim do majny robiti.
Neraz zajavlal vsim: „Ja ne znaju ni čitati ni pisati, a jednak žiju, zarabľaju, a on by choťil
panom byti?! No! A keď už konečno chočet čims vysšim byti, to naj idet za ,popa’...
v Seminarii ne treba za neho platiti.“ Skuposť i zavisť i protiv svojeho rodnoho syna, čtob sej
dajak ne žil lekše jak otec, provadili postup Andreja.

Nova starosť dľa matere, i naprotiv voli otca posylati syna do „High School“, i pokryvati

izderžki. Choť jak ťažko išlo, vďačno žertovala vse, ibo Vasiľko pravoschodno, učilsja, i ne
tokmo bral učasť vo vsich sportach studentov, no byl leaderom-predvoditelem.

Okončivši „High School“, Vasiľko choťil iti dalše na Universitet, no otec vse jesče staru

pisňu skuposti povtorjajet. „Za popa možeš iti, na iňše ňit hrošoj!“

„Dad, Vy chočete čtob ja išol za russkoho svjasčennika, čtob mňi virniki roskazovali,

i tak zaobchodilisja so mnoju, jak Vy s vašim popom?! Nikoli! Ja ne ditina, Vy bolše ne
nastrašite mene... ja choču učitisja i v tom vy ne prepjatite mene!“

Otec rozhňivanyj skočil ko synu i, na udar dvihnutym kulakom hrozjači, kažet: „Tak ťa

učili v školi učtiti, sluchati tvojeho otca?!“

Vasiľko spokojno stoit jak mur i lahodno otvičajet. „Dad! Ne udar’te mene, bo,... škandal

budet!“

„Von z mojeho domu, von, von, vecej ťa ne uznaju za syna, a keď isči raz vstupiš pred

moi oči, ťa zastrylu ťa, choť na šibeň pojdu!“

„Dobri, Dad, ale požalujete!“ skazal Vasiľko i otvoril sebi dveri. Vychoďači iz komnaty

obernulsja  jesče  i skazal:  „Buďte  zdorovy,  na  Boha  poručaju  Vas“,  zaťah  dveri  za  soboju
i pošol  do  spalňi,  čtob  pozbirati  i spakovati  svoi  riči.  Doňki  donesli  visť  mami,  čto  otec
vyhnal Vasiľka i sej prihotovľajetsja lišiti.

Emil Kubek vo svojich povestiach veľmi často poukazoval na tieto neduhy a hľadal príčiny biedy

i nevedomosti  svojej doby. Podobne ako v tejto povesti, aj v románe  Marko Šoltys napísal: „Skladajut vinu na
popov,  na  učitelej,  na  urjad,  že  ne  prosvíščajut  narod!  To  ne  sovsím  pravda.  Dítina  ne  učuje  ot  svojoho  otca
,učisja’!  No  storaz  slyšit:  Na  što  tobí  učen’je, ne bude  s tebe  ani  pop, ani ďjak.  Jakže  take  ditja bude  ochotno
učitsja?“ (I., s. 141).

To ne perva zvada byla meždu otcem i synom o školu, i mati zvyčajno ne mišalasja

meždu nich tokmo blahala syna, čtob poterpil, ona i tak obstaratsja o nem. No teper’ poleťila
iz sklepu do spalňi syna. „Ditino ne zrob mňi haňbu! Cilyj plejz budet smijatisja z nas!“ „Ňit
mamoňko! V misťi i tak uže každyj znajet čto u nas voditsja. Otec vyhnal mene, ja dalše tu
ostati ne možu. Buďte spokojny! Ne budete stydatisja za mne, mamko, a nakoli svoim
hospodarem stanusja, vernusja ko Vam, no skorše ňit!“

Mati za pravdu dala synu i rozžalena pobihla ko mužu. „Ta ty vyhnal syna z domu?! Či ty

staralsja o ďiti?! Či to ty dorobilsja toho domu?! Či ty otdal mňi ,pejdu’ – platňu, zarobok jak
druhi  mužove?!  Taž  ty  lem  na  sebe  zarabľaješ,  hroši  na  svoje  imja  skladaješ  v Bank,  a mňi
lem platiš jak dajakij boarder. Ja zakryvala to pred ďitmi, žeby ťa, svojeho otca, ne znevažali!
Nikomu  ne  skaržilasja,  žeby  ti  ne  zrobiti  haňbu.  A ty  teper’  vyhnal  mi  syna,  jak  kažeš,  iz
,tvojeho’  domu,  i to  lem  proto,  ibo  chočet  učitisja,  statisja  čelovikom?!  Koli  ty  vstupiš  do
sebe?! Čto ty za otec?! Jakij ty muž?!“

Andrej ani slovo ne otpovil, tak že prichodilo i jej samoj čudovatisja, že čto on myslit, jak

on čuvstvujet?! Dalše svarila na neho, no on lem toľko skazal: „Ja otec“, i ostal v zavzjatosti
svojej.

Pod tym časom Vasiľko popakoval, i pustilsja iti. Na schodach vstričajut jeho sestry

i s plačem kažut: „Hde ty  ideš Charli?!“ „Tato vyhnal mňa z domu, ibo choču dalše učitisja.
No  ne  kažte  se  nikomu,  bo  haňba,  liš  kažiť,  čto  ja  pojichal  ko  rodiňi.“  Ne  bylo  sposobu
strimati  jeho.  Mama  i sestry  s plačem  poprasčalisja  s nim.  Otec  tokmo  iz  po  zaslony  okna
pohľanul za ne bludno otchoďasčim, no nerozvažno vyhnatym synom.

* * *

Po otchoďi syna Mr. Bukovage jakos’ skoro zminilsja. Ne svarilsja bolše; no i bankovu

knižečku, prepisanu na obidva mena, peredal jej. Ona naviť ne choťila priňati se. „Naj by
ostalo vse po staromu“ – kazala mužu. No on vzorom i slovami: „Ty chraniteľka doma, a ne
ja“, primusil ju odobrati.

Zbačili na nem zminu, i p. kuratore! Ot nedavna, jak kurator, na mitingach tichoňko

povodilsja, ne najidal, jak pred tym, na popa, na ďaka, no čto bolše, na velikoje udivlenije
vsich prijatelej-patriotov, začal boroniti i popa i ďaka.

* * *

Prišla posľidna Neďiľa Dekabrja, čas ročnaho zasidanja parafii. Virniki zyšlisja, ,civiľnyj

predšeda’,  bez  duchovnika,  ibo  sej  tam,  choťaj  ,duchovnyj  otec’,  ne  imil  slova,  otvirjajet
i provadit zasidanije. Po zajavleniju, čto ,kassier isči ne dostal nazad checki iz banku, ne zaper
svoi knihi, i tak i kontrolory ne mohli skontrolovati’, otloženo spravu rachunkov ,na budusče’,
i pristupleno  ko  voľbi  novych  urjadnikov.  Na  žadosť  ,popa-bij’  partii  vsi  iz  sej  partii  ostali
snov  zvoleny.  Dľa  pokryvki  zvoleno  i paru  lahodňijšich,  no  rišeno,  čtob  na  budusče  jesče
ostrijše zaobyjtisja s popom!

No tohda vstal Andrej Bukovage. Vsi čekali, čto snov predneset dajakij napad na popa

i ďaka.  V misto  toho  on  považno  začal,  i vse  silňijšim  holosom  hovoril:  „Braťa,  stop  –
zastanovtesja!  Mňi  viditsja,  čto  my  tak  dalše  ne  možeme  gazdovati,  ibo  už  i tak  smijutsja
z nas  iňši  narodnosti.  My  do  teper’  zaobchodilisja  s našim  otcom  duchovnym  jak  s dajakim
sviňopasom.  Ja  ne  stydajusja  skazati  sam  na  sebe,  že  jem  v bluďi  byl.  Keď  naš  svjasčennik
paset  duši  naši,  naj  že  budet  i v parafii  peršim,  a ne  ani  ostatňim!  Ja  naverchuju,  žeby  my
pozvali tu otca duchovnoho jak našoho predsidateľa!“

„Ale, kume Andreju, jak že to možeme...“, ozvalsja predšeda.
„Sidaj!“ – skriknul Andrej. Ja tu ne tvoj kum, no parafian, kotory chočet napraviti

bludivšich. Či spravedlivo, rozumno i čestno to, čtob my neuki ľudi s jednym učennym
čelovikom tak poniziteľno zaobchodilisja, jak my s našim otcom duchovnym, koliž on lem
dobre chočet pro nas i pro naši ďiti?! Kto prijdet so mnoju prizvati svjasčennika na miting?!“

Vsi dvihli ruki, až i jeho ,popa-bij’ kum. „Ta poďte vy kume! Ale to vam kažu vsim, že kto
jedno merzke slovo vypustit iz rota, ta mu zuby počitaju. Poďte!“

Vse to tak holosno kazal, čto i ,popaďa’ na fari začula krik i poleťila ko mužu, taj kazala:

„Sluchaj, jak Bukovage strašezno kričit na mitingu! Uže snov hľadajut klopoty dľa nas. Bože,
jakij tot naš život nesčastlivyj, jaki my bezpomosčny proti sej zloby paru ľudej“...
i rozplakalasja.

Deputacija uže klopkajet na dveri. Svjasčennik spokojno puskajet dnu dvuch najbolšich

mučitelej každoho duchovnika.

„Otče, ľudi žadajut Vas na miting. Prošu priďte s nami“ – skazal Bukovage.
„Radše spovľu z parafii, jak by imil slyšati novy oskorblenija. Buďte dobry peredati

virnikam moju resignaciju. S Bohom!“ otvitil duchovnik.

„Otče, ja razumiju Vas! No naše namirenije inoje jak Vy dumajete, i to: ne lem ne

oskorbľati bolše, no preprositi za prešly oskorblenija, zapričinenny i Vam i prešlym
duchovnikam, i pri Vašej pomoči i predsidateľstvom zaprovaditi novyj porjadok. Podajte nam
ruku na novu a čestnu pracu!“

Svjasčennik sohlasilsja. I nastal porjadok na radosť i poľzu vsich, starych i ďitej. Každyj

poľubil  pereminu,  a s tym  česť  Andreja  lem  vozrosla  pred  ľudmi.  Najbarže  ťišilasja  semu
Mrs. Bukovage, i roždestvennyj prazdnik byl by  cilkovito veselym jesli ne porožnoje mistce
Vasiľka  pri  stoľi.  No  o sem  nič  ne  kazali  otcu,  čtob  ne  dražniti  jeho,  a on  takož  nič  ne
spominal o Vasiľku. Vnutrennu jeho bor’bu vsetaki mož bylo bačiti.

* * *

Takim sposobom minuli četyri Roždestva. Vasiľko čekal, čto pozvut jeho domu, a otca

hryzlo, že syn ne ponižitsja jemu. Materi ne pisal, čtob ne obnovľati ranu, lem staršoj sestri
z času na čas zaslal uvidomlenije. Za ves čas sam obstaralsja o svojem uderžanii.

Na tom samom universiteťi učilasja i doňka superintendenta majny toho mistočka, Miss

Becker, i v čas vakacij ona mnoho dobroho hovorila o Vasiľku jeho sestram.

Nadyšol i pjatyj, ňiby veselyj, no dľa Bukovage familii smutnyj svjaty večur. Mama snov

plakala;  ďivuški  poťišali  ju.  Lem  naraz  čujut,  čto  automobil  zastanovilsja  pred  ich  domom.
Doňki pobihli ko oknam i kažut: „Mamčo, taj to automobil Mr. Backera pered našimi dvermi.
Mama  prichodit  ko  oknu  i viďat,  čto  iz  automobila  vystupil  jeden  molodyj,  vysokij  čelovik;
prosčajetsja ot sidasčich v automobili; šofer zložit bolšu paktašku ko dverjam, i auto otjichalo,
a molodec  podorožnik  pozril  hori  v okna,  zňal  kapeluch  i pozdorovľajet  ich.  No  nepoznali
jeho. Kto to?!  Može to naš Vasilko?! Ta hde tam, to jakijs’ čužij mužsčina. Divuški i dychati
zabyli,  a pod  mamoju  trjasutsja  nohi  i musila  opertisja  na  doňku,  čtob  ne  upasti.  Zvonok
zabrenčit. „Dijstno do nas idet. Annočko, idi skoro otvor dveri, ja ne možu, ibo mama majže
zamľili“ – skazala Helenka do sestry.

Anna zbihnet, rastvorit dveri i prositsja: „Please, who are you looking for?! What can I do

for you?!“

Molodec sčiro vzritsja na ňu, na holos zasmijetsja i kažet. „Annočko, ta ty uže ne chočeš

poznati tvojeho brata?!“ A Annočka v nohi, vybihnet do poloviny schod i kričit v horu:
„Mamčo, Helenko! Naš Vasiľko tu“ – s tym zbihnet skoro nazad do brata, zavisitsja jemu na
šeju, cilujet jeho, smijetsja, plačet, sviskujet: „Ach bratčik moj!“

Vasiľko schopil sestričku na ruki, jak dajaku ďitinu, i neset ju hori schodami ko mami,

stojasčej v dverjach svitlicy. Radosť ich vsich opisati ne osmiľajusja. To ne čitati, no viďiti,
a perežiti možno lem v trochateľnoj radostnoj pravďi.

Vošli vo svitlicu. Vasiľko porozzerajetsja, zbačit jelku, i zakrytyj stol na pjatero.

Porozumil. Snov pocilujet ruku mamy, prihornet ju ko sebi i kažet: „V radosti ja i zabyl, čto
dnes’ Svjatyj, Sčedryj Večur. Mamčo! Christos raždajetsja!“

A v bočnych dverjach stoit nadšedšij otec, i trjasusčim holosom otpovidajet: „Slavite

Jeho!“ , rasprostertymi rukami idet ko synu, prihornet jeho ko sebi i kažet: „Vitaj synu! Za ťi

roki ne lem ty chodil v školu i učilsja, no i ja naučilsja ociňati nauku i šanovati učennych,
a meždu nimi samoperše svojeho otca duchovnoho! I druhich naučil ja na to.“

Vasiľko, choť vysoko učennyj, ne stydalsja pocilovati v majňi zabrudžennu ruku svojeho

otca i skazal: „Jesli tak, to ja by nedbal jesče i popom statisja, no...“, i tohda naremno dodal:
„Mamoč, Dad, pozvolite mňi, čtob ja zavtra privel do našeho domu moju zaručennu, Miss
Kathleen Backer, a s neju takoj i ,fire-bossa’, mojeho prijateľa, Mr. Theodora Cherney?!“ Pri
posľidnych slovach pohľadnul na sestru Helenu i smijalsja, ibo po ucha začerveňilasja pri
spomnuťu imeni jej ,sáeethearta’, o čem každyj, i rodiči znali.

„Rozumijetsja, čto s radostiju budeme vitati oboich“ – skazali vsi.
I tak sjali ko svjatoj i vsim ďijstno radostnoj večeri. Po večeri zabavľalisja i opovidali

sebi priklučenija minulych ľit až poka zvony na zazyvali na polnočnu otpravu i holosili:
„Christos Raždajetsja!“