Počátky českého dramatu sahají do konce 12. století a jsou náboženského původu. V některých klášterech se dramatizovaly latinské texty evangelií - zejména ty, které vyprávějí o Kristově smrti a vzkříšení - a výjevy se předváděly v kostele. Postupně se předvádění účastnily i osoby světské (učitelé, žáci). Jedním z prvních takto ztvárněných výjevů byla scéna, jak tři zbožné Marie chtějí mrtvé tělo Kristovo pomazat vonnými mastmi a anděl jim oznamuje Kristovo zmrtvýchvstání. Později byla tato scéna obohacena o světskou část - scénu s mastičkářem, u něhož Marie nakupují masti. Když se tyto světské části rozrostly, vykázala církev jejich předvádění před kostely a do krčem.

fraška = druh komedie s obhroublou komikou, těžící z nějaké vnější skutečnosti (ošklivost, hloupost, koktání apod.); nejdříve se vyvíjela v rámci církevní hry jako komická výplň vážné tematiky a později se osamostatnila

V dalších staletích se české drama většinou vyvíjelo jako žánr pololidový. Přibližně v polovině 17. století se objevilo divadlo loutkové. Nejznámějším českým loutkářem byl Matěj Kopecký.

Za povšimnutí stojí i dramatické pokusy Jana Ámose Komenského, které měly ráz didaktický a měly prohlubovat znalost latiny u žáků. Komenský napsal soubor her Schola ludus (Škola na jevišti).

Významnou úlohu sehrálo divadlo v období národního obrození. Politická situace 80. let 18. století přála vzniku novočeského divadla. Od roku 1738 měla Praha stálé německé divadlo v Kotcích (s činohrou i operou); tady se také roku 1771 předváděla první česká hra Kníže Honzík. Od roku 1783 působilo v Praze německé Stavovské divadlo, kde se později hrálo i česky. Prvním českým divadlem se stala Bouda (1786-89) na dnešním Václavském náměstí. Kolem tohoto divadla se vytvořila divadelní generace včele s Václavem Thámem. Přechodně se české hry uváděly i v divadle U Hybernů.

Ve 20. letech 19. století vzniká pod vedením Jana Nepomuka Štěpánka první český profesionální soubor. Hrají se především hry rytířské, historická dramata i žánrové veselohry ze současnosti.

Ve snaze vybudovat stálé české divadlo bylo roku 1862 otevřeno Prozatímní divadlo (jehož budova je součástí zadního traktu Národního divadla). Prvním představením byla Hálkova historická tragédie Král Vukašín. Pro nedostatek dobrých dramatických autorů se zde většinou hrály konverzační komedie cizího původu. Významným činem bylo uvedení cyklu Shakespearových her roku 1864.

Roku 1868 byl položen základní kámen Národnímu divadlu. Generaci, která Národní divadlo vyzdobila, se říká Generace Národního divadla (architekt Josef Zítek, malíři Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Václav Brožík, Vojtěch Hynais, sochaři Josef Václav Myslbek, Bohuslav Schnirch, Antonín Wagner a další). Národní divadlo bylo dokončeno roku 1881, avšak ještě téhož roku vyhořelo. Definitivně bylo otevřeno roku 1883.

Hudební tvorba v této době dosáhla svého vrcholu. Bedřich Smetana je považován za tvůrce české národní hudby a české opery (Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Čertova stěna). Z děl Antonína Dvořáka největší úspěch slavily opery Jakobín, Čert a Káča a Rusalka. Dalším vynikajícím hudebníkem byl Zdeněk Fibich, tvůrce moderního scénického melodramatu (Hippodamie) a skladatel oper (Nevěsta Messinská, Šárka aj.). Posledním autorem, o němž je třeba se zmínit, je Leoš Janáček (Její pastorkyňa).

Na scéně Národního divadla byla hrána i realistická dramata Ladislava Stroupežnického, Gabriely Preisové a bratří Mrštíků.

furiant = člověk, který si myslí, že všechno zná a všechno umí, je sebevědomý, ale i pyšný a umíněný